Často přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby dělal něco nečekaného.. pro někoho, koho by měl rád. A ve stejnou chvíli se smál milostným příběhům a u každého si odplivl. Sám v sobě se nevyznal. Věděl jen, že nikdy nebyl oblíbený. Nestál o to. Bál se, když si ho všímalo příliš moc lidí.
Teď seděl na měkké posteli a jeho srdce bylo nervozitou z toho, kdo to po schodech jde. Trhl sebou, když se tam vynořila hlava jeho spolužačky. Jak se vůbec opovážila jen tak vejít do toho baráčku? Uklonila se a začala mu vyčítat, jak je možné, že neotevřel dveře, když na ně tak bušila a řvala. Pokud ho rozladila pachuť v jeho ústech ráno, tohle mu trhalo nervy. Ze svého přikrčeného sedu se vydrápal na nohy a lehkými, dřevěnými dveřmi praštil o futra. Chvíli bylo ticho. Do doby, kdy schody znovu nezavrzaly a on se spokojeně neubral ke své knize. Svědomí se zahryzlo do jeho duše. Není teď smutná? Bude ho nenávidět? Přijde o dalšího člověka, který byl kdy ochotný s ním mluvit? Ego mu bušilo o podlahu pekla. Odhodil knihu a začal sám na sebe řvát nadávky. Dokud se nerozbrečel. Plakal dlouho a usedavě.
