Nová Heda - nová pravidla

3. kapitola

"Zkus mu dát tohle," podala Clarke Nykovi cosi, na co Lexa nedohlédla, "srazí to horečku a infekce ustoupí rychleji."

"Clarke?" zavolala Lexa pevným hlasem, protože si slíbila, že žádné emoce už nesmí dát najevo, prostě bude předstírat, že je všechno stejné jako vždy. Clarke došla k Lexe a ještě se ohlédla za chlapcem, který blouznil v horečkách: "Ano?...Velitelko?" dodala rychle, když si uvědomila, že na ně pár lidí zírá, pořád si připomínala, aby ji tak oslovovala, ale něco jí říkalo, že ona nemusí, jako by byly staré známé. A Lexa ji za to byla vděčná, byla ráda, že ji někdo bere jako Lexu, jako člověka, ne jen Velitelku, která nemá city, nemá své potřeby, ale jen moc a zodpovědnost, Clarke byla první člověk, co s ní mluvil, jako s ní lidé mluvili dřív, než se stala Hedou, jako se sobě rovným, mezi lidmi jí Clarke prokazovala úctu, ale když byly samy, oslovila ji Lexo... znamenalo to pro ni víc, než mohl kdokoli tušit. A teď tu byla další z těch chvil, kdy se Lexa díky ní cítila jako člověk.

"Máš všechno? Odjíždíme."

S těmi slovy se vydala k východu a Clarke ji poslušně následovala až ke dvoum koním, která Lexa nechala připravit a ukázala na hnědáka s bílou lysinkou: "Tenhle bude tvůj, aspoň prozatím na cestu."

"To je v pořádku," začala se Clarke zdráhat, "můžu jít pěšky, nevadí mi to, určitě by někdo jel raději než já, tak ho dej jemu."

"Ty se bojíš?" pozvedla Lexa koutky úst, v nevěřícím úsměvu.

"Ne, nebojím, já jen... nikdy jsem na koni neseděla, netuším, jak ho řídit," zaprotestovala Clarke a sklopila zrak

Lexa vypadala, že se docela dobře baví, když se koukala na Clarke, která netušila, co je na tom tak vtipného: "Můžeš jít," kývla na muže, co držel opratě obou koní a převzala je s tím, že svého bělouše uvázala a toho Clarke přivedla blíž k ní, "tak tě to naučím," prohlásila sebejistě, "a žádné námitky."

Ten tón Clarke vykouzlil menší nervózní úsměv, ale zabránil jí pouze ve slovním protestu, protože její oči dávaly její myšlenky jasně najevo. Lexa se na ni pořád usmívala: "Tak už pojď," na to vyzvání Clarke udělala nervózní krůček blíž a pomalu natáhla ruku, aby koně pohladila, jenže ten se v tu chvíli rozhodl se oklepat a Clarke cukla tak rychle, až ji to samotnou překvapilo, "neboj se, on tě neukousne, aspoň ne doslova," smála se Lexa, když znovu pokývnutím vyzvala Clarke, aby ho zkusila pohladit, přičemž ho sama poplácala po krku. Clarke se zkusila znovu přiblížit a když se konečně dotkla, pohladila ho ještě několikrát, protože ji zaujala jeho nádherná srst.

Lexa to celé sledovala: "Tak nasedni, podržím ho."

Clarke se trošku rozklepala a rozhlédla se, jestli kolem není někdo, kdo by mohl vidět, jak si nabije nos. Když zjistila, že už není na co se vymluvit, chytla se sedla a levou nohu zahákla do třmene, tak jak to vídala u jezdců dřív. Pokusila se vyškrábat nahoru, jenže zjistila, že je to o dost těžší, než to vypadá a taky to, že se člověk musí odrazit o něco víc a nevěšet se tolik na sedlo, ale to si uvědomila až když bylo pozdě... Sedlo se s ní přetočilo a ona padala na znak do bahna pod sebou.

"Opatrně," když otevřela oči, byla jak ve snu, nad ní stála Lexa, která ji očividně chytla na poslední chvíli, dívala se na ni těma svýma zelenýma očima a její dlouhé vlasy spadaly Clarke až ke tvářím. Než si Clarke uvědomila, co se stalo, Lexa už ji vytáhla zpátky na nohy a rovnala sedlo, „pojď znova."

"Eh... děkuju... za záchranu," řekla Clarke, když zrudla... Jen kdyby věděla proč... Bylo to tím, jak byla nešikovná, nebo tím, jak... Ne, nic takového, prostě jsem nemehlo. Napomenula se a znovu se škrábala na koně.