Nová Heda - nová pravidla

17. kapitola

Tak konečně další část, vím, že mi to hrozně trvá :/ Dneska jsem měla dobrou náladu, tak doufám, že se aspoň zasmějete :)

Clarke měla zavřené oči a cítila silnou bolest hlavy. Najednou si uvědomila, že ji někdo drží za ruku. Hrubé dlaně jí přejížděly po pravé ruce, chtěla se podívat, kdo to je, ale neměla dost síly aby hned otevřela oči a stejně tušila, kdo vedle ní sedí. Ruce byly hrubé a tvrdé, jenže dotyk byl jemný a lehký, takový, jaký měl jen jediný člověk, Lexa.

''Clarke, prosím, musíš se vzbudit. Vím, že Nyko říkal, že by to nemělo nic být, ale já mám o tebe hrozný strach. Ano, opakuji to každý den, ale hrozně mi tu chybíš, potřebuju tě tady. Když tu nejsi, nemůžu se soustředit, chodím za tebou tak často jak jen to jde, ale mám své povinnosti, musím pracovat. Musím jít, ale brzy se vrátím.''

Clarke cítila, jak se Lexa zvedá z postele a pouští její ruku. Chtěla na ní zavolat jménem, aby neodcházela, ale místo slov jí z hrdla vyšlo jen zachrčení. Hrozně to bolelo, ale evidentně to stačilo na to, aby upoutala Lexy pozornost.

''Clarke?'' Lexa si sedla zpět na postel a položila dlaň Clarke na tvář. Její hlas se klepal a dotek byl ještě jemnější než předtím. Clarke se znovu pokusila otevřít oči. I když to šlo ztěžka, povedlo se jí to a jakmile zaostřila, uviděla někoho, kdo jí tak chyběl a koho se teď chtěla dotknout.

"Lexo, zdálo se mi o nás," zachraptěla Clarke a už se zvedala, protože se konečně probrala a chtěla jí teď všechno povědět. ''Pššš, ještě odpočívej, lásko. Já musím jít a až přijdu, všechno mi v klidu řekneš.'' Clarke jen kývla a zase zavřela oči, téměř okamžitě na to usnula.

Procházela jsem chodbou, když ke mně přišel Titus. ''Heda, můžete mi říct, co vás zdrželo, jdete pozdě, lidé čekají.'' Najednou to ve mně začalo všechno vřít, od chvíle, co se Clarke zranila jsem nespala a už je to třetí den. ''Kdo si sakra myslíš, že jsi, že si dovoluješ poučovat samotnou Hedu o jejich povinnostech?!'' I přesto, jakej je Titus tvrďák, teď jsem měla jasně navrch já. Na nikom si zlost nevybíjím, ale je to už podruhé za tři dny, co mi vyčetl mé chování před strážemi a to nemůžu nechat jen tak. ''My dva si promluvíme později a ať se to už neopakuje!'' Zamumlal jen slabé promiňte, ale mně to přišlo jako dostatečné zadostiučinění. Dostávala jsem do rány a potřebovala jsem se nějak fyzicky vybít. Rychle jsem zvládla pár lidí, co žádali o povolení, rozsouzení nějakého sporu, dva soudy zlodějů a už jsem pospíchala k dětem, natblida, lidé jim říkají různě, ale jsou jako mé vlastní děti, i když před Titem, ani lidmi bych to nikdy nepřiznala.

Aden byl nejstarší a proto jsem mu dávala těžší úkoly. Přišla jsem k nim uprostřed tréninku a oslovila ho. Dnes jsem se rozhodla bojovat s ním. Viděl můj výraz, na nic se neptal, věděl, že dnes to bude tvrdší než jindy a že mluvit můžeme po tréninku. Teď se stejně jako já rozhodl dát do toho vše.

Ze začátku nebyl dost soustředěný a měl namále, ale naštěstí se brzy dostal do svého standardního plánování a dost se tak zlepšil. Uštědřil mi pěknou ránu do břicha a vzápětí mi roztrhl obočí. Cítila jsem, jak mi teče krev po tváři a pálí mě v oku. Nastal čas to ukončit.

Zablokovala jsem jeho úder a vzápětí mu podrazila nohy. Skončil na zemi a já vytáhla svůj nůž, který mu skončil na krku.

Lehce zvedl hlavu a když mu došlo, že prohrál, zase ji s lehkým žuchnutím nechal spadnout na zem a protočil oči. ''Během posledních dvou týdnů jsi se dost zlepšil,'' řekla jsem a podala mu ruku, aby mohl vstát.

Bylo vidět, že Aden má dost. Stál předem mnou a čekal na další úkol. Všichni ještě bojovaly, tak jsem se rozhodla zkusit něco jiného. ''Počkej tu,'' došla jsem ke stojanu se zbraněmi a vzala si luk a šíp. Přivolala jsem si stráže, bylo to pět vysokých a průměrně vycvičených bojovníků. Zároveň jsem zastavila trénink zbytku a všichni netrpělivě čekali, co udělám.