Jak se rodí psychopati

1

Je noc. Sedím na prázdném nádraží, ruce až po lokty potřísněny krví. Poblikávající světla ozařují celé mé tělo, jako by mi chtěly nahlédnout do duše. Ledové kachličky i pára z mých úst mi napovídají, že mrzne. Ale já se neklepu. Z očí mi kanou slzy, které nedokážu silou vůle zastavit. Už tak dlouho jsem nebrečela. Nebylo proč, ale z jakého důvodu tedy pláču teď?

Pomalu vstávám. *ZÁBLESK: tma, les, chlap, výkřik*. Palčivá bolest, která mě udeřila do spánku, mě nutí znovu si sednout. Zkouším to znovu. Vrávorám a mlží se mi zrak. Ze všeho nejvíc si teď potřebuju vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Na rtech ani jazyku necítím pachuť alkoholu, takže jsem se neopila. Až teď jsem si plně uvědomila, že jsem celá od krve a panicky sama sebe analyzuju, jestli někde nemám řezné nebo střelné rány. Prohlédla jsem se centimetr po centimetru a vypadá to, že jsem v naprostém pořádku... pane bože to není moje krev!