Jak se rodí psychopati

6

Popadla jsem svůj kapesní švýcarský nůž, baseballovou pálku a samozřejmě brusinkovou limonádu a vypadla z domu. Mysl jsem měla zastřenou nenávistí. Věděla jsem přesně, kde ten grázl bydlí. Když jsem byla mladší, roznášela jsem noviny po sousedství. Bez rozmyslu jsem rozrazila zelené vchodové dveře a vešla přímo do obýváku. Byl tam. Opilecky klimbal u krbu a koukal na televizi. Nevím, koho čekal, ale když vzhlédl a zahleděl se do mých očí naplněných znechucením a odhodláním, jeho tvář se zkřivila úděsem. Tu transformaci výrazu jsem si užívala. Byla jakousi energií, která mi naplnila tělo adrenalinem a touhou po krvi. Než stačil vydat jakoukoliv hlásku, vší silou jsem ho praštila pálkou do hlavy, až mi zabrněla v rukou. Jeho bolest rezonovala místností jako živá bytost a já jsem si byla jistá, že dělám správnou věc.

Podřízla jsem mu hrdlo a jeho krev mi potřísnila šaty. Nevadilo mi to, dokonce se mi to líbilo. Když jsem chtěla odejít, cestu mi zastoupila nějaká žena s dítětem v náručí. Nechápavě se na mě podívala, pak na mrtvého muže a zůstala stát jako opařená. Nechtěla jsem to udělat, ale nedala mi na výběr. Najednou mi něco začalo našeptávat: „Zabij ji! Nechceme přece svědky!" Bez mrknutí oka jsem ji třikrát bodla do břicha. Zaúpěla a sesunula se k zemi i s dítětem. To její váhu neuneslo. Jeho křehká žebra popraskala a prošpikovala jeho sotva vyvinuté orgány skrz na skrz. Nic jsem necítila. Žádnou lítost. Prázdno.