Jak se rodí psychopati

3

Spala jsem jako miminko. Žádné noční vycházky ani špatné sny. To už se mi dlouho nestalo. Mám dokonale skvělou náladu. Zalévám si kafe do poloviny s mlékem, jak to mám nejradši, a už slyším pošťáka, jak se snaží nacpat čerstvý plátek novin do mé malé schránky. Ještě se mu to nikdy nepodařilo, ale pokaždé to zkouší. Většinou bulvár nečtu, ale když mám dneska tak dobrou náladu, udělám si na něj čas. Hned na úvodní stránce je foto nějaké rodinky z mého města. Samozřejmě, že noviny nemůžou obsahovat dobré zprávy. V titulku stojí: „Brutální vražda! Zhrzená žena řádila v domě svého milence." „Jak poetické. Ona je totiž vražda vždy naprosto brutální a všichni vrahové jsou s jistotou krvelačné bestie," směju se a srkám kávu.

Zase ta pitomá bolest hlavy. Už úplně slyším mou matku: „Zajdi si s tím na neurologii! Nikdy nevíš, jak se projevuje třeba zánět mozkových blan a pak BUM a jsi mrtvá!" největší hypochondr, kterého znám. Jdu to rozchodit. Venku je pořád sníh, ale oproti večeru se výrazně oteplilo. Dokonce svítí sluníčko. Někde za mrakem.. Jdu cestou, kterou moc dobře znám: kolem řeky, přes most a koleje a pak zpátky. Když překračuju kolejnice, z dálky vidím policejní auta a instinktivně se vydávám tím směrem. Dojdu k povědomému domu, tomu z novin. Je obehnaný policejní páskou, ale ta mě nezajímá. Z ničeho nic jsem jako v mrákotách. Ty DVEŘE!