Jak se rodí psychopati

2

Okamžitě, jako bych vystřízlivěla, běžím směrem k mému bytu. Snad mě nikdo neviděl. Co když je policie už na cestě? Běžím úzkou uličkou a zahnu do ještě užší. Najednou mi to došlo. Zastavila jsem a rozhlížím se všude kolem, jestli nezahlédnu ty, kteří si ze mě udělali prdel. Když už někoho vyděsím, tak chci přece vidět jeho reakci. Ale nikde nikdo. Asi jim stačilo, jak jsem tryskem opustila veřejné místo. Teď už klidně, avšak pořád se splašeným tlukotem srdce pokračuju k domovu.

Můj byteček se nachází v malé milé uličce s jedinou lampou, která mi teď byla jakýmsi světelným kompasem, abych plus mínus věděla, kde jsem. Teď si nějak nevybavuju jména mých sousedů, ale určitě spolu máme dobré vztahy. Nikdy jsem si nedělala nepřátele. Vcházím dovnitř a zamykám za sebou. S oddechem se zády opřu o hlavní dveře a už si plánuju uklidňující sprchu. Bylo toho na mě dneska moc. Poslední, co si pamatuju je popíjení mé oblíbené brusinkové limonády. Ani už nevím, jestli byla z lahve, kterou si s sebou všude nosím, nebo jsem si na ni zašla sednout někam do baru. To by ostatně dávalo smysl! Někdo mi nejspíš hodil něco do pití, proto si nepamatuju, že mě přenesli na nádraží a zababrali mi hadry umělou krví.

Flegmaticky jsem se svlékla a všechno špinavé hodila do pračky. Ani jsem jí nenastavila program a už lezu do sprchy a šteluju ideální teplotu. Miluju ten pocit, jak ze mě spolu se špínou smývá i všechny špatné myšlenky. Horká voda mi vyvolala další bolest hlavy. To jak se vzpomínky snaží prodrat závojem nevědomosti. *ZÁBLESK: otevírají se zelené dveře, stejný chlap, on od krve*. Upadla jsem celá mokrá na podlahu před sprchovým koutem. Co to pro všechno na světě bylo? Nepřikládám tomu nějaký zvláštní význam a jdu si lehnout. Z postele ještě zapínám Bachovo preludium c-dur, které mě dokáže vždy spolehlivě uklidnit a uspat.