Rosemary D'Angeli a Poberti

5.Kapitola- Názor na mudly?

Právě jsou čtyři hodiny ráno a já nemůžu usnout. Zase se mi zdála jedna z těch nočních můr, které by, jste nejradši ihned po probuzení zapomněli. Po chvilce neklidného převalování v teplé a strašně pohodlné posteli se rozhodnu, že bych si mohla ještě před začátkem vyučování jít zaběhat. Ztěžka se dobelhám do koupelny, udělám ranní hygienu a převléknu se do sportovního trička s kalhotami a mikinou. Mezitím co jdu temnými chodbami Bradavického hradu přemýšlím o mé malé sestřičce. Co asi Angel teď dělá? Možná ještě spí anebo ji vzbudila další z jejích nočních můr. Kdybych nebyla tady tak by asi spala, protože do té doby než jsem jí vařila bezesný lektvar. Z mých myšlenek mě mně vyruší hlas „Dobré ráno, slečno." Otočím se a zjistím, že za mnou stojí Regulus Black „Dobré ráno a buď tak hodný a říkej mi jménem." „Jak si přeješ Rose. Kam vůbec jdeš v tuhle nekřesťanskou hodinu?" usměje se na mě. „Jdu si zaběhat, nechceš se přidat? zeptám se. „Moc rád jen se převléknu." Věnuje mi další úsměv a s touhle větou zmizí. Ani ne za pět minut je u mě a nabízí mi rámě. S uchechtnutím ho příjmu a vydáme se směr školní pozemky. Za chůze si povídáme o škole, o knihách a o zvířatech. Najednou mě napadne otázka „Já vím, že se to nesluší, ale můžu se tě na něco zeptat?" „Ptej se na cokoliv." věnuje mi menší úsměv. „Co si myslíš o mudlech?" Je vidět že nad odpovědí přemýšlí a tak se mezi námi vznáší ticho plné napětí. Nejsem si jistá, jestli jsem udělala dobře, když jsem se zeptala. Zdá se mi jiný než například Malfoy nebo Lestrange. „Já si myslím, že jsou v pohodě." řekne neurčitě, ale to už se dostaneme před bránu. Dál už to nerozebíráme a běžíme v úplné tichosti. Asi po půl hodině si sedneme k jezeru a koukáme, jak se jeho hladina třpytí. Najednou prolomí ticho jeho hlas „Myslím si že mudlové i kouzelníci z mudlovských rodin jsou stejně dobří jako mi, ale jsi první, komu jsem svůj názor řekl." „Proč jsem první?" nechápu jeho myšlenkové pochody. „Celá moje rodina je čistokrevná a tak se pohybuju jenom v téhle společnosti, vlastně jsi první člověk, který se mě zeptal na můj vlastní názor." „A co třeba Sirius?" zeptám se ho se zájmem. „No...on...on byl vždy ten, který říkal svůj názor, ten rebel kterého jsem obdivoval. Vždy jsem si s ním rozuměl, víš?...ale on si našel přátele a na svého bratra zapomněl. Nevyčítám mu to ať je šťastný jediná věc kterou Siriusovi nikdy neodpustím je, že mě tam nechal a on sám utekl k Potterovi." odpověděl mi s hořkostí v hlase. „To je mi líto Reggie." Pohladím ho po rameni. „Nemusí, zvyk jsem si. A jak si mi to řekla?" uchechtne se. „Hmmm nevím." dělala jsem blondýnu (P.A. nic proti blondýnkám). „Zopakuj to!" křikne na mě s úsměvem. „Že by to bylo Reggie?" ale to už jsem se zvedla a rychlostí světla běžela do naší společenky.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Je tu nová kapitola! Jej všichni by měli slavit, že jsem se konečně k tomu dokopala :D Vím, že jsem slibovala kapitolu už o víkendu, ale vzhledem k mé aktuální nemoci mi to moc nevyšlo. Dále bych vám chtěla poděkovat za 1.3 K zhlédnutí, za 121 vote a za úžasné komentáře, které mě vždy potěší! Taky bych se vám chtěla pochlubit s mým novým příběhem na téma Pobertů, kdyby jste si ho někdo chtěli přečíst tak se jmenuje "Sestra Jamese Pottera" (ano mám strašně originální název :D) a naleznete ho na mém profilu...

Vaše Sunny2623