Legenda o drakobijci

Král

Pole bylo studené, cesta úzká. Jejich kroky směřovaly k městu. Nejšpinavějšímu městu království. Bylo na kopci nad mořem. Obrovské město lemovaly vysoké hradby po pevnině i po moři. Královský hrad byl na kraji, hned když jste přišli do města. Nebyla to strategická pozice, tak byl kolem něj vybudován vodní příkop, ve kterém byli krokodýli. Brány do města byly střežené strážemi, ale drakobijce s královskou pečetí pouštěli. U hradeb hlídali stejní strážní a měli v poznámkách nakresleny vaše tváře, tudíž věděli koho pustit dovnitř. Drakobijci přišli k velké dřevěné bráně, jenž byla obitá železem a ocelí. Byla velmi těžká. Bonter třikrát kopl nohou do brány. Nic. Kopal znovu, tentokrát silněji a naléhavěji. To už se otevřelo malé okénko, v němž se objevily oči. „Co chcete?"naštvaně se zeptal strážný hlídající u brány. Bonter vší silou hodil do okýnka pergamen a naštvaně řekl: „Proč k tý bráně dávaj takový blbce?" Jared jen pokrčil rameny. V té chvíli se v okénku objevil muž. „Kdo jste?" „Bonter Drakobijec, on je Jared, můj učeň, najděte si to." muž zase zmizel. Po chvíli se brána otevřela. 

Bonter s Jaredem vstoupili do města, zatím to byl jen okraj. Bylo tu celkem čisto, ale když se vejde dál, je to jako hnojiště. Dál ovšem nemuseli. Zamířili jen do hradu. Jeho místnosti byly studené vlhké a šedé. Nikdo se neobtěžoval udělat to tady hezké. Na zemi byl rozvinut koberec, který byl pošlapaný od bot služebnictva a vojáků, jenž tu každý den chodili. Před vstupem do příjmací síně byli ještě jednou prověřeni. A pak to bylo tady. Muž, kterého oba nenáviděli. Byl oblečen v tmavě fialové vestě a košili stejné barvy, černé kalhoty, a dlouhý plášť z jemné Slaonské bavlny mu splývaly na mohutném těle.  Promluvil: „Bontere," pomalu se přesunul oknu. „Jak už je to dlouho, co jsme se viděli naposled?" vzhlédl do dáli moře. „Jak se máš?" král se ptal s chladnou zdvořilostí, které se od něho očekávalo. „Tak špatně jako zdejší rolníci na tom nejsem." Bonter se neobtěžoval nic předstírat. „Pojďme k věci, veličenstvo," vypadal znechuceně, už když jen vyslovil veličenstvo. „co je to za draka, kde ho najdeme a kolik za to dostaneme?" král se těžce nadechl. „Bontere, ty víš, že království nemá moc peněz-" „Nebudeš na drakobijcích šetřit," jeho hlas byl tichý a studený. „naše práce je chránit tvůj život, až budeme mrtví, budeš i ty zabit drakem. Vím to." král se odklonil od okna, jeho tvář byla rudá vzteky, ale udržel se, aby se nerozkřičel. „Zelený drak, 200 mil na sever odtud, jeho jeskyně by měla být plná zlata, je vaše, a až mi přinesete jeho zub, dám vám sto zlatých." napřáhl ruku na potvrzení smlouvy. Bonter odpověděl jen: „Beru to, uvidíme se za dva týdny, králi." otočil se a odešel, Jared se uklonil a šel za Bonterem. Ten rychlým krokem mířil k východu. Jared jeho nenávist ke králi chápal, ale byl udiven, že král ho nikdy nepotrestal za jeho chování. 

Vyšli z opevněných hradeb města. Šli zase do té vesnice. Jared už věděl, že o něm ví, tak to nechal být. Být vyhnancem není zas tak špatné, a je to pořád lepší, než být sežrán drakem. Nebo zabit vlastním otcem, kdyby na to měl otec  žaludek, zabil by mě sám. Bonter se na něj podíval. „Myslím, že nechtěl mít ruce od tvé krve." Jared neodpověděl. Nebylo na co odpovídat. Byla to pravda. On byl špinavý od krve toho kluka. Už ani nevěděl, jak se jmenoval, jestli to někdy vůbec věděl. Kdyby ho nezabil, jeho otec by ho nikdy nepřivázal do té jeskyně, nikdy bych se nesetkal s Bonterem. Nikdy by se nenaučil číst a psát. Nikdo z té vesnice to neuměl, ale Jared ano. Uměl toho spousty a ještě více, než bylo na syna rolníka normální. Byl rád. 

Vešli do vesnice. Najednou se všichni lidé rozběhli do svých domů. Díky. Prošli bez povšimnutí, bez jakéhokoli kontaktu se zdejšími lidmi. „Jarede," Bonter se na něj podíval. „Jdeš zabít toho draka. Tentokrát ti nepomůžu. Když ho nezabiješ, zabije on tebe, jsi jenom učeň, až umřu budeš mistr, a pak se můžeš mstít. Dnes ne." Jared kývl. Magie. „Ano užívám jí já, a užívají ji i ostatní. Ale důvod proč s ní nebojuji je prostý: musíš být dostatečně silný, abys ovládl démona, jenž se v tobě ukryje když poprvé použiješ magii. Proto se učí, až když učeň zabije prvního draka. Jinak není dost silný. Polovina učňů při zabíjení draka zemře." odmlčel se. Jared se sice bál, ale ne prohry. Když nebude pokračovat v Bonterově klanu drakobijců, neví, jak by to dopadlo. Postupně by vymizely všechny klany. „Kolik dní tam půjdeme?"zeptal se Jared, když procházeli kolem posledních domů vesnice. „Pět, nejvíc sedm dní, když bude sněžit." Drak měl jeskyni vysoko v horách. Bylo to bezpečné sídlo. Většina dobyvatelů zemřela, když se tam pokoušela dostat. Byli ale i tací, keří se tam dostali. A shořeli na prach, jen co stanuli na vrcholu. Bylo to temné a pusté místo. Daleko na severu Dolvinithu. Ve vysokých horách. Zelený drak.

 „Bontere?" Bonter se otočil na Jareda. „Co?" „No, jen jsem se chtěl zeptat, jak je ten zelený drak silný." Bonter se netrpělivě nadechl: „Posloucháš mě někdy, Jarede?" Přísně se na něj podíval. „Dobře, řeknu ti toještě jednou. Zelený drak je silný, ale neuvážený. Jsou jako děti. Jednají bezmyšlenkovitě, když se rozčílí. Ale nemůžeš se na to spoléhat. Ty jsi syn rolníka a budeš drakobijec. Nemůžeš plně počítat s tím, co jsem ti teď  řekl. Stejně jako jsi nemohl úplně počítat s tím, že budeš rolník. Na břiše má také silné šupiny, ale když budeš mířit na krk, mohl bys ho zabít. Krk má dlouhý a hubený, měl bys mu probodnout průdušnici, tak ho omráčíš, nebo i zabiješ, radši mu potom probodni srdce. A schovej se. Musíš čekat, ale to bys měl už vědět." odmlčel se a podíval směrem na moře. Vypadalo to, jako by mu něco chybělo, Jared neměl ponětí co by to mohlo být. „Myslíš, že to zvládnu?" Bonter se na něj podíval. „To je ve hvězdách, hochu."

Těch hrubek si nevšímejte :)