Legenda o drakobijci

Jared

Bonter začal vyprávět další nudnou kapitolu o dracích. Jareda ovšem nezajímala teorie, je zbytečná, pomyslel si. V tom okamžiku dostal násadou meče přes hlavu. „Ne, není hochu, dobře si to pamatuj." Bonter se na něj otočil. Byl už starý, táhlo mu na třiašedesát let, a přesto patřil k nejlepším drakobijcům v království. Měl dlouhé, bílé a řídké vlasy, které mu v potůčcích pramínků stékaly na ramena. Vousy měl pečlivě zastřižené na délku zhruba centimetru, což mu ještě více prodlužovalo už tak dost zamračený obličej. Obličej plný lásky a nenávisti, zrady a bolesti, které se dopustila jeho žena. Neměl syna, ani dceru. Jediné dítě, jenž kdy vychoval byl Jared. Dítě z rodiny nějakého rolníka, kterýho nechal v dračí jeskyni. Bonter šel toho draka zabít a našel ho, jak sedí na kameni a brečí se smyčkou kolem krku přivázanou ke stěně jeskyně. Bonter si ho tedy vzal domů. A stal se jeho učněm. Dítě z krásnýma zelenýma očima s jiskrou, jakou nikdy neviděl, černé havraní vlasy dlouhé po ramena. Postava lukostřelce, ne bojovníka. Bonter se toho obával, ale když viděl,jak je hoch chytrý a dokáže porazit daleko většího soupeře než je on, už se neobával. A taky se nebál smrti. Jeho otec ho dal k drakovi, protože Jared zabil jiného kluka, který ho zbil do krve. 

Jared se zazubil: „Ano dědo." Bonter nenáviděl když mu tak říkal. „Vezmi si meč, jdeme zabít draka, dnes budeš bojovat sám, tak dej pozor, aby tě nezabil. Neříkám, že by to byla škoda." Jared se jen usmál a vystoupil ze dveří. Rok, kdy mu bylo patnáct byl překvapivě chladný. Přehodil přes sebe černý plášť, který nosil jen Bonter. Černá byla drahá, ale Bonter chtěl, aby to byl opravdu jeho učeň. Tak dal vyrobit černý plášť i pro Jareda. Do tváře se mu opřel silný vítr. Žili na úpatí jedné velké hory, ve které dříve přebývali draci. Daleko od krále. Bonter se sem odstěhoval po tom, co si vzal do učení Jareda. Vydali se na cestu do města, kde jim král měl dát potřebné instrukce.

 Bonter začal znovu se svým výkladem: „Draci jsou myslící bytosti, většinou chytřejší než my. Jejich šupiny jsou tvrdé jako pláty ocele. Jejich dech je jedovatý a oheň, jenž chrlí je tak horký, že tě během pár vteřin sežehne jako uhlík. Ani to nepostřehneš. Jen prostě začneš řvát a potom zemřeš. Toť vše. Žijí po stovky, někdy i tisíce let. A jak určitě víš, když je někdo zradí, celý život žijí pomstou, dokud jim někdo nedá příležitost ji vykonat. Proto je zabíjíme. Aby si byl král jist. Jist svým prolhaným životem." odmlčel se. „Nenávidíte práci drakobijce, že?" zeptal seJared. Už dříve si všímal nechuti, s jakou Bonter draky zabíjí. „Ano, ale byla moje povinnost stát se drakobijcem, jakým byl předemnou můj otec a před ním jeho otec a tak dále. Ale draci mě vždy fascinovali. Chtěl jsem se vydat do hor a poznávat je. Být jako jeden z dračího lidu. Takových lidí, jací žijí ve Wanarssmathu. Jací žili i tady, dokud se král nedopustil zrady. Dračí lidé jsou mrtví. Vyvraždili je drakobijci. Můj rod. Stydím se za to, ale král se bál, že by mohli působit potíže. Tak si najal lidi z cechu zabijáků a předělal je na drakobijce." zhluboka se nadechl studeného horského vzduchu. Drakobijci neměli koně. Překáželi by jim. Jareda sekal vítr do obličeje. Nasadil by si kápi od pláště, kdyby mu jí vždy neodfoukl vítr. Tak mhouřil oči. Ani tunika nedokázala silný nápor větru pohltit a proto byl ještě otravnější. Bonter nenosil jako většina drakobijců brnění. Věřil, že největší síla se ukrývá v obratnosti, ne v pocitu bezpečí. A proto ani jeho učeň nemohl mít brnění. Je ovšem nutno podotknout, že oba byli po zuby ozbrojení. Měli stejnou výbavu, protože Bonter dědil zbraně po svém otci, mezi ně patřily i zbraně pro učně, které byly navlas stejné. Na zádech měli v překřížených pochvách dva meče: jeden byl velký a těžký, vypadal děsivě pro každého smrtelníka. Druhý byl z velmi lehké oceli. Malý, krátký meč, který nebyl dobrý na zabíjení draků, pokud jste neuměli techniku Bonterova klanu. Ten velký meč byl spíše poslední šance. U pasu měli připevněnou dlouhou dýku, dobrou na kuchání a řezání masa. Dal se s ní uříznout i dračí zub. Byla velmi ostrá. Druhou věcí u pasu byl dlouhý nůž, který vypadal pro neznalce jako meč, ovšem byl to jen nůž. Zahnutý. Daly se s ním probodnout dračí šupiny, a to i z nesprávného úhlu. Ve vysokých botách byla ukryta poslední dýka. Krátká, ostrá. Bonter učil Jareda, že si vždy musí ostřit meče a dýky. „Ostrý meč je dobrý meč. Tupý stojí za starou bačkoru." říkával. Ta dýka byla ke zlikvidování lidského nepřítele. Bojovali jste s mečem, a když jste zjistili, že ho nedokážete porazit, tak jste mu podřízli hrdlo dýkou, jenž se objevila zničehonic ve vaší ruce. U pasu měli také měšec naplněný ostrými, dlouhými jehlicemi, též na zlikvidování člověka. A dračí krev v brašně na zádech. Dračí krev je jedovatá, často se používá jako rychlý zabiják. Když tím jedem někoho zabijete vypadá, jako by měl zástavu srdce. Ale jedna věc je pro dračí krev jedinečná. Vysaje z těla veškerou krev, ale většinou se na to nepřijde, protože kdo by chtěl zkoumat mrtvolu. Celé toto vybavení něco vážilo aJaredovi trvalo roky, než se naučil chodit, nebo i běžet s takovým nákladem klidně i několik hodin v kuse. Dnes měl sám zabít prvního draka. Bál se. Ano už viděl smrt mnoha draků, už proti nim bojoval. Už zabil člověka, ale nikdy nezabil draka. Jsou tak vznešení, tak obrovští, tak krásní. Je jich spousta druhů. Jejich těla jsou jako pancíře, a šupiny jsou jednobarevné, nebo stínované, některé vypadají, jako by na nich byly kresby. Od maličkých, jenž jsou velké jako Jaredův nehet, další obrovské jako jeho záda. Nechci zabít draka. „To jsem já taky nechtěl, ale zvykneš si." Bonter se na něj usmál. Znal Jareda tak dobře, že vždycky přesně věděl, na co myslí. Jareda to dříve děsilo, ale pak si zvykl. Začala padat noc. Vždy chodili v noci. Pod rouškou tmy, jako by se schovávaly jejich zločiny, krev draků, jenž mají na rukou, krev lidí, jenž chladnokrevně zabili. Jsou vrazi, drakobijec je jen vylepšený název toho, co opravdu jsou. Všichni drakobijci jsou takoví. Mají krev nájemných vrahů, jsou nájemní vrazi. A proto Bonter nosil černý plášť. V noci se dobře schoval. Pod ním vražedné zbraně. Přesto byl Bonter dobrý přítel a učitel. Chladnokrevný zabiják. Řekli by lidé. Dobrý učitel, skvělý otec. Říká Jared. Znal svého otce. Chudého rolníka, jenž ho neměl rád a každý den ho mlátil. Jared se jednoho dne toulal po polích svého otce. A potom narazil na kluka, který se mu vždy smál, mlátil ho více než jeho otec. Jednou ho zbil do krve. Jindy mu rozřezal záda. Jared už toho měl dost. Kluk se na něj vrhl a strhl ho na zem. Jared se převrátil a instinktivně začal mlátit jeho hlavou o zem. Mlátil tak dlouho, dokud mohl. Potom se jen díval na mrtvolu desetiletého kluka. Z hlavy mu tekla proudem krev. Jared měl na rukou krev. Poprvé, když mu bylo sedm. Jeho otec ho potom odvedl na příkaz krále do dračí jeskyně. Měsíc byl ten den v úplňku a Jared se jen bál, byl zoufalý. Zbláznil by se, kdyby tam nepřišel Bonter a nepomohl by mu. Vzal ho k sobě. Jsem mu dlužný, navždy. Tuhle věty si opakoval pořád dokola, Bonter s ním nesouhlasil. Říkal, že stejně potřeboval učně a on se mu hodil. Jared věděl, že je jako jeho otec, táta, ne otec. 

Jared se ohlédl a v tom okamžiku zahlédl ohnivou hvězdu. „Bontere, co je to?"Bonter se ale už díval na tu věc, snažil se rozpoznat ten tvar.„Padající hvězda." jaredovy oči se naplnily děsem. „Neboj se, jsme dost daleko," nadechl se, jako by nasával dračí pach, což dělal vždy, když šli zabít draka. „myslím, že to spadne na ten kopec naproti našemu." v tom to uslyšeli. Ohlušující řev. Nebyl dračí, byl z té hvězdy. Trhalo jim to bubínky, bylo to mnohem horší, než řev draka. „Pojď, půjdeme dál." Bonter pohlédl na tohle pole. Bylo Jaredova otce. Lidé, kvůli ráně vylézali ze svých chatrčí. Jared se vyděšeně podíval na Bontera. „Co když mě poznají?" jeho hlas zněl roztřeseně a vyděšeně. Jared klidně bojoval sám proti drakovi, zabil člověka bez mrknutí oka, ale styku s vesničany z vesnice, v níž kdysi žil, se děsil. „Neboj se." museli projít vesnicí, protože chodit po polích bylo zakázané a oni nechtěli mít víc problémů s králem. Ale potom je zastavil jakýsi muž. „Zaplaťte a nechám vás projít." Jared se začal klepat jako malý psík, byl tady, jeho otec. Jared nebyl zbabělec. Mnohokrát bojoval s drakem, ale nikdy sám. Mnohokrát zabil člověka, sám. „Čím ses opil vesničane? Nikdy se tady nic neplatilo." „To se mění, vy drakobijci si tady chodíte, jak chcete, a my z toho chceme taky něco mít. A co je to za vystrašený štěně?" obrátil pohled na Jareda, který měl tvář schovanou pod kápí. „Proč se schováváš?" v okmažiku přiskočil, aby Jaredovi sejmul kápi. Jared bleskově vzhlédl, počkal až doskočil a klidně, ale rychle mu přiložil dýku na hrdlo. Kápě mu sjela z hlavy. Jeho otec se na něj překvapeně podíval, a pak odstoupil z Jaredova dosahu. „Ty hajzle! Máš bejt mrtvej." začal řvát. Jared se ani nepohl. Bonter začal mluvit. „Co seš to za otce, že přivážeš svoje dítě do dračí jeskyně?" „Zabil chlapce, bylo to lepší-"„A kolik lidí jsi zabil ty, rolníku?" „Nic ti do toho není." v tu chvíli se mu v ruce zaleskl velký dvouruční meč. Jared si ho pamatoval. Byl uschován ve velké truhle v rohu místnosti. Podíval se na Bontera. „Ano, ale nezabíjej ho, kdo by živil jeho rodinu?" Jared se nehýbal, jen vyčkával. Jeho otec se zasmál. A vrhl se na něj. Jared se mu vyhl a uskočil stranou. Jeho otec jako by říkal: bojíš se? Rozběhl se velkou rychlostí směrem k němu.Meč napřažený před sebou. Jared sáhl po meči. Potom obrátil ruku k pasu, odkud vytáhl nůž. Jeho otec se napřáhl k úderu. Jared se uhl a náhle byl mezi mečem a jeho otcem. Volnou rukou ho popadl za ruku, jenž svírala meč a trhl s ní směrem od těla. Násadou nože ho bouchl do zápěstí. Jeho otec pustil meč a Jared ho posledním úderem do hlavy omráčil. Kývl souhlasně na Bontera. „Ještě někdo?" zeptal se jeho mistr. K nehybnému tělu se seběhly dvě ženy a jeden kluk. Jared si nasadil kápi,ale starší z těch žen se ho zeptala: „Co jsme ti udělali cizinče, žes zabil mého manžela?" „Neni mrtvý je jen omráčený. Za pár hodin se probere." otočil se a šel směrem k Bonterovi. Doufal, že už ho nikdo nepozná. Mýlil se. „Jarede, co jsi mu to udělal, neber si ho k sobě." Jaredovo zděšení bylo obrovské, ale uvědomil si, že jeho matka mluví k jeho otci. Šel dál. „Měli bychom jít, Bontere." podíval se na svého mistra. Ten jen kývl. A odešli. Směrem k hlavnímu městu. Městu, jenž bylo sídlem největšího tyrana v království. S krví se dědí i povaha. Oba to moc dobře věděli. Moc dobře věděli, že i král to ví. 

Ahoj, vím, že ten Prolog je jen taková malá povídka, nic víc. Tak vám sem rovnou dávám i první kapitolu, abyste taky měli něco z příběhu. zase platí, že budu ráda za hvězdičku nebo komentář a Sayonara :)