Legenda o drakobijci

Poslední

Probudil se v tmavé místnosti, která zapáchala močí. Nechápal, co se děje, kde se nachází. Malou chvíli nevěděl ani, kým je. Ale všechny ty vzpomínky, všechna bolest, přišly s dalšími vteřinami, co byl vzhůru. Ale on nevěděl, jestli se tohle opravdu stalo. Nechtěl věřit, protože to by znamenalo, že je jeho mistr mrtvý. On ho nezachránil. Měl chuť křičet, trhat si vlasy, mlátit do zdi. Měl chuť si nějak ublížit za svou neschopnost. Vždyť kvůli němu je jeho mistr mrtvý. Bohové ví, kde se teď nachází. Možná je na lepším místě. Jared ale nechápal, proč se zabil, proč se nenechal popravit. Třeba se jen nechtěl trápit, třeba nechtěl zemřít jako vrah.

Chvíli jen tak nehybně ležel na studené kamenné zemi a nechal myšlenky se volně potulovat po jeho hlavě. Poté vstal, aby zjistil, kde se to vlastně nachází. Očekával, že dveře budou zamčeny, přesto se je pokusil otevřít, ale měl pravdu. Byly to těžké dřevěné dveře, Jared již přemýšlel, jak by se odsud dostal, že by třeba použil magii. Pak to ale zamítl s myšlenkou, že přece nikdo neví, že umí ovládat magii. Když nepřijdou na to, že zapálil město, možná má Jared šanci si zachránit život. Nechápal, proč by si měl chtít zachraňovat život. Věděl, že by to bylo těžké, ale touha po životě, jenž mu kolovala žilami, byla silnější, než jakákoli pohodlnost, jenž se usídlila v jeho mozku.

Posadil se na zem, nevěděl, co by měl dělat. Bál se, co přijde dál. Nechtěl být mučen, přestože na to byl psychicky i fyzicky připraven, byl naučen umět to vytěsnit. Ale když viděl, co to udělalo s Bonterem, nechtěl si ani domýšlet, co by to udělalo s ním samým. Jestliže jeho mistra dokázali takto snadno zničit, on pro ně nebude problémem. Trhl sebou, když se s hlasitým zaskřípáním začaly pomalu otevírat těžké dveře. Podíval se tím směrem, bál se, co uvidí.

"Konečně jsi vzhůru, půjdeš si tedy promluvit s králem. Vstaň!" hlas toho strážného nebyl ani opovrhující, ani zlý. Byl prostě hlasem. Jared to nechápal, jako ostatně celou tuhle situaci. Myslel, že ho budou mučit, trestat. Když ale prošel dveřmi do královské komnaty, nestačil se divit. Byl tam stůl plný jídla. Až v tuto chvíli si Jared uvědomil, jaký má hlad. Ale k jídlu se ani nepřiblížil, jen tam tak stál. To protože králi nevěřil, nevěřil nikomu kromě Bontera. Možná by se přiměl věřit elfovi, ale nikomu jinému.

"Najez se." Ozval se za ním docela přívětivý hlas. Otočil se tedy na prince, teď již krále a zavrtěl hlavou dávajíce najevo svůj nesouhlas. Král zavrtěl hlavou: "Kdybych tě chtěl trestat, či snad otrávit, udělal jsem to již dávno. Nechci ani jedno." Jared se na něj nevěřícně díval, nevěděl, co říci.

"Chceš to vysvětlit?" Jared se nezmohl na nic víc, než na kývnutí.

"Rozhodl jsem se tě potrestat jen za voupání se do věznice. O útěku jsem nikomu neřekl ani slovo. Proč? Chci být jiným králem, než byl můj otec. On byl krutý, panovačný. Já chci přinést světlo naší zemi. Chci, abychom obchodovali s ostatními, nechci s nimi vést války. Ale proto se musím zbavit draků, kteří by to mohli ohrozit. A také starých rodů, které by se mnou nesouhlasily. A na to potřebuji tebe. Abys vyhladil draky do posledního."

Tohle byla poslední rána, to poslední, co by Jared chtěl slyšet. Vyhladit draky. On. Ale nemohl s tím nic dělat, jestliže chtěl ještě někdy vidět Amuira či pouze sluneční světlo. Teď se musel plazit před králem a snažit se, aby ho nechal žít. Protože to bylo to, co chtěl Jared nejvíce- život. Prostý život. Věděl, že kdyby se vzpříčil králově moci, byl by ho nechal shnít kopce v podzemí. Dokud by se Jared dočista nezbláznil. Dokud by tím bláznovstvím neskonal, dokud by nevydechl naposled.

Jared kývl: "Co si ode mne žádáte, můj králi?"

Král se potěšeně usmál: "Další lov. Ale budu ti muset udělit trest za to vloupání, bude to dvacet ran bičem. Myslím, že to zvládneš přežít. Přecijen bych byl blázen, kdybych ti věřil a neupevňoval nijak svou moc. Za chvíli bych měl tvou dýku u hrdla, za daší bych již nedýchal. Musím si sjednat pořádek, to je ti snad jasné. Proto budeš hned za několik minut zbičován. Tvým úkolem je zabít draka, který již tisíce let žije v jedné jeskyňi mnohem dál, než kde pramení řeka Mira, v močálech krve. On je jiný, než ti ostatní, jeden z nejmocnějších. A nyní jsi ty, Jarede, ten, jež ukončí jeho ohavný život. Teď si běž odpykat svůj trest. Nezáleží mi na tom, jak dlouho ti to bude trvat. Ale déle než dva úplňky ti to trvat nebude, v takovém případě budeš označen za zrádce a já se postarám o to, aby tvá hlava visela z hradeb. Odveďte ho!" Zakřičel pak na strážné, kteří stáli za dveřmi. Ti ho jen odvedli do sklepení, kde na něj již čekal kat.
Jared byl úplně v klidu. Nechápal, jak toho dosáhl, ale na druhou stranu byl rád. Sundal si svou tuniku, ve které se probudil, a postavil se zády ke katovi. Už slyšel jen svištění biče a vzápětí i svědivou bolest, která se mu rozlévala po zádech. Trochu sebou cukl při druhém úderu, třetí byl už znovu lepší, zbylých sedmnáct již plně nevnímal, protože z množství bolesti byla jeho záda znecitlivělá. Z oka mu utekla jedna malá slza bolesti, kterou se snažil skrývat. A dařilo se mu to. Když bylo dvacet ran za ním, dostal svou zbroj i vak na záda, který měl té osudné noci s sebou. A vyhodili ho za hradby, přesně jako toho osudného dne. Šel tedy nejdříve do Bonterovy chatky, doufal, že tam na něj bude Amuir čekat. Jinak by se z toho všeho snad zkácel. 

Konečně si začal uvědomovat tíhu všeho, co se v posledních několika dnech stalo. Vždyť ani nevěděl, jak dlouho spal. Zastavil se v chůzi a prudce se otočil směrem k městu, ze kterého již zbyly jen trosky. Viděl lidi, jak se snaží najít si alespoň něco k jídlu. Viděl, jak pohřbívají mrtvé do obrovských jam, mnoho lidí zemřelo v obrovských bolestech. Mnoho příbuzných ani nemohlo najít tělo svého mrtvého, protože ho jednoduše nemohli poznat. Co jsem to udělal? Vytanula mu v mysli myšlenka. Myslel, že dělá dobře, že všechny ty životy stojí za jeho mistra, ale on byl pryč. On byl mrtvý, Jared mu nedokázal pomoci. A mnoho ostatních lidí je mrtvých, jako by to již nestačilo. To on je zabil. To on má na rukou krev všech těch lidí. 

"To jsem nechtěl." zašeptal do větru, jak se odvracel od města, které bývalo svým způsobem velké. Nechtěl, aby se tohle všechno stalo, litoval. Kdyby tady Bonter alespoň byl. Mohl by ho potrestat. Vždyť Jared viděl opovržení v jeho očích, když Bonterovi řekl, že všechny ty životy za to stojí. 

"Sakra." ulevil si potichu. Nechtěl sloužit tomuto králi, nechápal, proč souhlasil. Tedy, věděl moc dobře, že kdyby nesouhlasil, nepřežil by ani den. Z očí se mu začaly drát slzy, které nebyl s to zastvit. Klekl si tedy na zem a začal brečet. Na nic jiného se teď nezmohl. Na nic jiného, než klečet na zemi a prosit bohy, nebo kohokoli, za odpuštění od toho, co udělal. Prosil, aby Bonter byl na dobrém místě, kde nebude žádné vraždění draků, žádné války, ani nic takového. 

Po chvíli hrobového ticha, kdy přestal plakat a jen tak přemýšlel, pronesl ta osudná slova:

"Dostanu svoji pomstu!" v tu chvíli, jako by přísahal, že se pomstí, i přestože nevěděl kdy. Věděl ale, že jeho čas někdy přijde. Možná za deset let, možná příští den. Nezáleželo mu na tom, chtěl jen tu pouhopouhou pomstu za všechny ty draky a hlavně za svého mistra. 

Ahojte, tohle není poslední kapitola, ani ty další nebudou, protože jsme tak v polovině příběhu, jen abyste věděli. Mějte hezký den :)