Tokyo Ghoul - Kasimare no Kuruka

4.Každý jsme jedinečný

Ráno jsem vstal brzy. Rána mě i v obvazech dost bolela a nemohl jsem sportovat. ,,No bezva, a co mě to vlastně napadlo- budeš jíst jen moje maso! Ahh já hlupák, mohl jsem to vyřešit rovnou. No nic, teď bych to neměl řešit.’’řekl jsem si a šel se obléct.
...................................................... Ve škole
Ve třídě za mnou o 4. přestávce přišla Kuruka a odvedla mě na střechu.

,,Tak vo čem si se mnou chtěla mluvit? Víš něco se pokazilo. Počkej, co ale. No nemohu jíst jiné maso než to tvoje. Co,’’bylo jediné na co jsem se z mohl. ,,Počkej ale jak to, vždyť ghúl může jíst maso všech lidí! Sama nevím proč ale když jsem dnes zkoušela maso co jsem měla v lednici tak mi přišlo odporné a už od včera jsem myslela jen na chuť tvého.’’ To už jsem od ní pomalu ustupoval. Myslel jsem že si toho nevšimne ale ale marně. Všimla si toho velice rychle. Pomalu se ke mě zase začala přibližovat a já se snažil jít rychleji ale i tak byla čím dál blíž. Tu situaci bych popsal jako hada který se blíží k ušknuté kořisti. Náhle jsem narazil do zdi a já věděl že je konec. Už je 20 kroků, 15, 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3... Zavřel jsem oči a připravil se na bolest. To co jsem ucítil však nebyla bolest. Otevřel jsem oči a zrudnul jsem na místě.

Políbyla mě!! Nemohl jsem tomu uvěřit, bylo to poprvé co jsem potkal ghúla který má ’’lidské,, city. Odstrčil jsem ji od sebe a vrhl na ni tázaví pohled.

,,No co je, ano i mi máme city. Jak si ? Takhle.’’řekla a znova mě políbyla. Tentokrát už jsem ji od sebe odstrčil úplně. ,,Nech toho! A proč bych měla?’’ Vzala mi ruku a položila si ji na srdce.         ,,Copak ne cítíš to samé? Nech toho !! Proč? Prostě toho sakra nech!’’křikl jsem na ni a odhodil ji ode mě. Do očí se my lili slzy, opět vypluli na povrch staré vzpomínky.

Sednul jsem si na zem a začal brečet. Pro jistotu jsem se otočil k ní zády ale stejně si toho všimla. Přišla ke mě a položila mi svoji ruku na rameno. Otočil jsem hlavu abych viděl co udělá. Sedla si vedle mě a řekla slabě: ,,takže takhle to je. Jak bys o tom mohla něco vědět si jen ghúl? Sama jsem ztratila.’’ V tom jsem si všiml že má slzy na krajíčku. ,,Je promiň já.. To nic ne musíš se omlouvat, chápu tvou bolest, při útoku holubic jsem ztratila bráchu. Co? Je to už dva roky ale i tak to bolí. Co se mu stalo? Holubice přišli k nám domu, roz razily dveře a vtrhli dovnitř, brácha se je snažil zastavit ale bylo jich moc. To mi je líto. Já sama jsem utekla jen tak tak.

Zvedl jsem se utřel si oči podíval se na Kuruko. Měla stále sklopenou hlavu. Přišel jsem k ní a dal jí ruku na rameno. Asi jí to překvapilo a za třáslase.
Otočila se a s úšklebkem řekla:    ,,pojďme do třídy, už bude zvonit. Fajn :-).

Pro příští díl mám na chystané překvapení tak doufám že se těšíte. ;)