Královna dostihové dráhy

Part 5 - On

Před Jerrym jsem se prudce zastavila.

"Jerry, Jerry, JERRY!"

"Newyo..?!" (Jedná se o jednu přezdívku z dob, kdy byli oba malí.)

Přišla jsem k němu a položila si hlavu na jeho hřbet. On udělal to totéž.

"Tolik jsi mi chyběl.. Musíš mi toho tolik říct.."

"Ty mi taky. Určitě máš o čem vyprávět.":řekl a usmál se.

Odtáhla jsem se od něho a chtěla začít o tom kdo mě jezdí, že jsem našla otce, ale v tom muselo něco - nebo spíš někdo, naši dokonalou chvilku přerušit.

"Lady, jako haló? Co to má znamet?!" : řekla naštvaně Ginna a při tom si podupkávala nohou.

Jerryho nechápavý výraz mi napověděl, že nemá tušení, kdo to je.

"To je Ginna. Moje jezdkyně." : řekla jsem s neutrálním výrazem.

"Aha. Každopádně startuju v 15:45 za juniory. Tak mi drž palce a snad se potkáme na pastvině." Mrkl na mě.

"Cože? Ale já taky startuju v 15:45 za juniory!" : vyjekla jsem. Jerry nasadil nechápavý výraz a něco zamumlal. Co to bylo jsem neslyšela, protože Ginně došly nervy a táhla mě pryč. Přivedla mě do velikých luxusních stájích a jediná moje reakce, na kterou jsem se zmohla bylo "Wow".

Přivázala mě a řekla: "Doufám, že jim vytřem zrak Lady! Za 30 minut nás to čeká! Každopádně máme na naši přípravu už jen 20 minut. Musím tě ještě pořádně rozhejbat."

Začala po mě přejíždět hřbílkem, aby ze mě odstranila zbytky hlíny, které se mi do srsti dostaly při tom, když jsem tryskala za Jerrym. Potom mi něčím pomazala kopyta a bílou mastičkou pomazala přední nohy. Viděla jsem to už u hodně koní při Crossu, ale stále jsem nechápala k čemu to vlastně slouží. Možná aby se nedrápli o čerstvě stříhané keře, kdo ví. Po mém celkem dlouhém přemýšlení jsem si všimla, že se mi Ginna snaží otevřít pusu aby mi do ní mohla dát udidlo. Poslušně jsem pusu otevřela a zkousla lomené udidlo. Abych řekla pravdu, tak mě ten kus železa v hubě strašně vadil! Co bych dala za to jezdit na bezudidlovce nebo nákrčáku!

Ginna si na chvíli odskočila a jak se vracela, myslela jsem si, že omdlím. Vypadala fantasticky. Jako vždy samozřejmě. Jen teď to bylo o kapku lepší, než obvykle. Vysoké kožené jezdecké boty, bílé rajtky, barva našeho dresu s číslem 17 - červená. Byly jsme dokonalé. Dvojka jak se patří.

Než jsem se vzpamatovala už jsem krokovala dokolečka, abych měla rozehřáté nohy a vlastně každý sval v těle.

Potom nás zavedli do startovních boxů..? Fakt nevím, jak se to mohlo jmenovat. Ostatní koně kolem mě poskakovali. Asi se nemohli dočkat až vyběhnou. A já? Upřímně..? Připadalo mi, že na dostihovou dráhu nepatřím. Proč moje matka i otec byli úspěšní parkuroví koně? A já.. No uvidíme, co ze mě bude. A hádejte, kdo byl po mém levém boku. Jerry! Ten jeho úsměv byl pro mě znamení, že všechno bude v pořádku.

"Tešíš se?":zajímal se.

"Kdo? Mluvíš se mnou?"

"Je tu snad víc kobyl, se kterýma bych se bavil?" : řekl a přitom se smál na celé kolo.

"No, co já vím. Ale prostě mi připadá, že sem nepatřím." : musela jsem se svěřit.

"TŘI.."

"Cože?!":vyjekla jsem a přitom poskočila.

"Hodně štěstí NewYork Lady!"

Počkat, proč mi řekl takhle? No nic, budu to ignorovat. Určitě se mě snaží vyvést z rovnováhy, aby vítězství bylo jeho. No počkej kamaráde.

"DVA.."

"No, nejspíš to štěstí budu potřebovat.":projelo mi hlavou.

"JEDNA.."

"TEĎ!"

"Jeď Lady!" :zařvala Ginna a zaryla mi paty do boků.

Ani nevím, kolikátá jsem se držela. Jediné, co vím, tak to bylo to, že předemnou byl Jerry ještě s jedním běloušem a vraníkem. Byla jsem tedy čtvrtá. Zatím jsem na žádný problém nenarazila. Teda až do té doby než se přede mnou vynořila překážka. Byla to asi zahrádka. Dva ostříhané keře a mezi nimi místo na jeden cvalový skok. No ani to ne! Začala jsem panikařit. Co když se odřu? Co když to neskočím? Co když mi to uklouzne? A další miliony otázek, mě začly pohlcovat a já byla čím dál tím víc ve stresu. Nakonec - ani nevím jak, jsem ji skočila a udělala si náskok o půl skoku. Toto mě více utvrdilo v tom, že bych měla jezdit parkur. Tak mohutné skoky má opravdu málo koní. Vynikala bych. Myslím, že u tohoto názoru jsem se dlouho nezdržela, protože mě to vlastně začlo bavit. Zažrala jsem se do toho natolik, že jsem si ani nevšimla, že míříme na cílovou rovinku a já jsem druhá! V tom mě něco štíplo do zadku. Zase a zase. Aha, Ginna začala používat bičík. Tahle věcička vás opravdu dokázala posunout vpřed!

Než jsem se nadála, byla jsem v cíli. Nevím kolikátá, ale šťastná. A to bylo pro mě pravé vítězství.

Hodně ocením,když mi pod příběh napíšete, co mám zlepšit. Například psát hodně podrobně, delší části, a nebo kratší a každý den. Je to na vás! 😍😇