Královna dostihové dráhy

Part 8 - Neutečeš

Gina pochodovala sem a tam. Došlo mi, že asi musela přemýšlet. Ještě do toho se začalo pomalu stmívat. Neměla jsem ponětí o tom, co má v plánu, ale podle jejího výrazu jsem jasně věděla, že na něco přišla. Horší bylo zjistit co.
Přiběhla ke mně a začala se hrabat v tašce, kterou měla připevněnou vedle sedla. Nakonec z ní vytáhla mobil.

"Haló?"

"Musíte sem přijet Jacobe, dřív než bude pozdě.."

"Ano, myslím to vážně!": křičela Gina do telefonu. Chodila od křoví ke stromu a tvářila se naštvaně. Jenže víc než naštvanost, se dala z jejích očích vyčíst bezmoc.

"Vlci? Prosím vás, nemám na žerty čas. Okamžitě dojeďte, počkám vás na okraji lesa.":odpověděla a hovor típla.

"Takže Lady..":začala pomaličku."Budeš muset počkat tady.":dořekla větu a prstem ukázala na místo, kde jsem právě teď stála.No to snad nemyslí vážně. Okamžitě jsem začala jevit svůj nezájem, jak jen to šlo.

"Lady jinak tu noru už nenajdeme! Je to tu schované a Árona bysme už nikdy neviděli."

"Prosím, musíš spolupracovat..": po tom co to dořekla, využila situace a přivázala mě k nejbližšímu stromu.

"Hned jsem zpátky zlato, slibuju..":řekla a utíkala pryč. Přemýšlela jsem jestli se mě chce zbavit, nebo co. Nemá šanci mě tu najít. Nikdy.

Z pohledu Giny

"Sakra kde jsou!":zanadávala jsem. V tom se v dáli rozezněl zvuk motoru a podkov koní. Přes kopec sem mířilo auto a vedle něj tryskali dva jezdci se svými koňmi. Jakmile auto zastavilo, otevřely se jeho dveře a z něj vykoukl můj táta. Zarazila jsem se.

"Co t-ty tati tady dě-děláš..?"

"Zlatíčko,myslíš si, že by se to ke mně nedostalo? Že tu plánuješ velkou záchrannou akci?":řekl pobaveně. "Naskoč do auta, ukážeš nám cestu."

Z pohledu Lady

No dobře. Už to byla nějaká doba co byla Gina pryč a já začínala mít opravdu pochybnosti o jejím návratu. Když v tom jsem z povzdálí uslyšela zvuk. Snad zavytí? No to snad ne! Cože to Jacob říkal o vlcích? Proč jsem zatraceně neposlouchala. Nebo počkat, není to moje chyba. To Gina mě do tohohle zavlíkla. Je to její chyba. Ten zvuk se ozval znovu. Tentokrát hlasitější. Muselo to být blíž. O mnoho blíž. Moje instinkty mi říkaly jen jedno. Musíš odsud pryč. A to co nejrychleji. Ale jak asi? Jsem tu přivázaná. V tom se z křoví přímo přede mnou vynořila velká bílá hlava psa. Divokého psa. Co teď? V jedné jediné sekundě jich kolem mně bylo snad sedm? Deset? Hlavou se mi mihlo pouze jedno slovo: Utíkej! A to co nejrychleji umíš.

Silně jsem trhla hlavou. Nic. Otěž silně držela a nevypadala, že by měla v plánu se přetrhnout.  Tak to zkusíme jinak. Zaryla jsem kopyta do země a mírně se prohla. Váhu svého těla jsem vložila do svých zadníchnohou. Nátylník mi začal pomalu sjíždět přes uši. Teprve teď mi s mírným trhnutím hlavy sjela z hlavy celá uzdečka. Mezitím se vlci stihli přiblížit až moc blízko. Vzepjala jsem se, abych je odehnala a utíkala jsem pryč. Divoké psy to asi zarazilo, ale i přes to se má nová smečka "kamarádů" vydala za mnou.

Zabijte mě za mé vydávání kapitol, opravdu❤😀