GAME [DOKONČENO]

Chen - Hot chocolate and big hug

Jsem zpět! :D
Moc se omlouvám, že se dlouho neukázal nový díl, ale mě se prostě nelíbil.. Takže jsem ho hodněkrát přepsala a konečně jsem jakž takž spokojená. Užijte si další díl. A moc děkuju za komentáře. :) <3
Bye bye~

xxx

Uběhlo pár dní od poslední hry a já noc co noc mám noční můry o tom, co se v té hře dělo. Vypadá to, že jsem nejspíš jediná, které to pořád leží v hlavě. Ale já si nemůžu pomoc. Moje hlava si vymýšlí co chce a zaviňuje tak půlnoční probouzení se slzami v očích a noční cesty do kuchyně pro sklenici vody. Dnešní večer není výjimkou. Je kolem jedné hodiny večer, když se probudím. V očích mě pálí slzy a trochu se klepu. Nadechnu se, abych se uklidnila. Vylezu z postele a sejdu po schodech dolů do kuchyně. Vyndám si skleničku ze skříňky nad dřezem a natočím si do ní vodu. Napiju se. Najednou mě někdo chytí za rameno. S výkřikem a vystrašenýma očima se otočím směrem k dotyčnému. Je to Chen. Má stejný vystrašený pohled jako mám teď já. Nejspíš jsem ho zaskočila tím výkřikem.

Chen: Já.. promiň, nechtěl jsem tě vystrašit. Jenom jsem se šel napít a uviděl postavu. Vylekala jsi mě, že jsi někdo cizí.

Já: Ne to já promiň, neměla jsem vykřiknout, ale vylekal jsi mě.

Chvilku je ticho.

Chen: Co tu děláš tak pozdě?

Pozastavím se. Mám mu říct pravdu?

Já: Já.. Probudila mě noční můra.. Tak jsem se chtěla jít napít.

Sklopím pohled.

Chen: Chceš si o tom promluvit?

Podívám se nahoru a potkám milý úsměv a laskavé oči. Kývnu. Možná to pomůže.

Chen: Dobře. Jdi si sednout do obýváku a já udělám pro nás horkou čokoládu.

Podívám se směrem do obýváku. Je tam tma. Nikdo tam není..

Já: Můžu tady na tebe počkat? Nechci tam být sama..

Chen se na mě podívá trochu překvapeně a pak se potichu zasměje. Zamračím se.

Já: Čemu se směješ?

Chen: Ničemu, jenom že jsi roztomilá.

Začervenám se.

Chen: Sedni si sem. Udělám tu čokoládu.

Sednu si na židly u jídelního stolu tak, abych viděla na Chena. Sleduju jak vaří čokoládu a zvláštním způsobem to je uklidňující, jak jeho ruce pracují a z jeho úst se spustí potichá melodie pomalé písně. Uvolním se a zavřu oči. Po chvilce mi Chen poklepe na rameno. Neleknu se. Otevřu oči.

Chen: Půjdeme do obýváku? Je to tam pohodlnější.

Zeptá se. Opět kývnu. Zvednu se ze židle a následuju Chena do obýváku. Usadíme se a Chen mi podá čokoládu.

Chen: Tak povídej. O čem se ti zdálo.

Podívám se do svého hrníčku s horkou čokoládou. Usrknu. Je výborná. Teplo se mi rozežene po celém těle.

Já: O té poslední hře.

Odpovím potichu. Chen se nadechne aby něco řekl, ale já ho zarazím.

Já: Já vím, že je to divný, že na to pořád myslím, ale ono to nechce odejít. Nechce mě to nechat spát.

Podívám se na Chen se skelnýma očima. Ale místo nechápavého pohledu, který jsem čekala, uvidím malý úsměv a starostlivé oči.

Chen: Není to divný. Stalo se to před pár dny a podle záběrů, co jsem viděl z vaší místnosti se ti ani nedivím. Muselo to být pro tebe těžký.

V tu chvíli se zhroutím. Z očí mi vytečou slzy, které jsem se tak dlouho snažila zadržet. Zvlyknu.

Já: Já.. Nevěděla jsem, co budu dělat pokud by se Xiuminovi něco stalo. Bála jsem se, že to nezvládnu.

Chen mi vezme z ruky hrneček s čokoládou. A pak už jenom cítím jeho paže omotané okolo mého těla. Zabořím svou hlavu do jeho ramena.

Chen: Shh.. To bude dobrý. Zvládla jsi to. Xiumin je v pořádku. Právě teď spí v posteli v našem pokoji. Byla jsi statečná. Neplakej.

Utěšuje mě. Pláču mu do jeho trika. Ale po chvilce se uklidním a z mých očí už slzy netečou. Obmotám své ruce okolo Chena a přitáhnu si ho blíž. Obejme mě pevněji. A já se konečně po těch pár dnech cítím zase v bezpečí. Chenova hřejivá náruč mě kolíbá ke spánku. Ucítím, jak se mé oči stávají těžší a těžší. Usnu.

xxx

Další den se probudím v mé posteli. Nejdřív nechápu, ale pak mě napadne, že mě sem nejspíš Chen odnesl, když jsem usnula. Moje spolubydlící už v pokoji není. Podívám se na hodiny. Zachvilku bude jedenáct. Protáhnu se. Konečně jsem se vyspala se sladkými sny. Musím Chenovi poděkovat. S tou myšlenkou sejdu dolů po chodech do obýváku. Na stole už není hrneček, ve kterém byla horká čokoláda. Všichni sedí v obýváku a povídají si. Až na Chena. Podívám se do kuchyně, kde ho uvidím, jak připravuje oběd. Příjdu k němu.

Já: Chceš s něčím pomoct?

Chen se na mě otočí a usměje se, stejně jako předešlou noc.

Chen: Můžeš prosím nakrájet tu zeleninu? Trochu nestíhám.

Kývnu a pustím se do práce. Pracujeme potichu, ale atmosféra není nijak tíživá.

Já: Děkuju.. Za ten včerejšek.

Znovu se na mě podívá. Usměje se.

Chen: Nemáš zač.

Já: Chene? Můžu na tebe mít jednu malou prosbu?

Chen jen kývne na svolení. Nadechnu se.

Já: Nemohl by jsi mi někdy udělat zase horkou čokoládu? A..

Zaseknu se. Mám?

Chen: A?

Nádech. Výdech.

Já: A.. Obejmout mě?

Řeknu to tak potichu, že bych se nedivila, kdyby mě neslyšel. Ale on to uslyší. Na jeho rtech se objeví zářiví úsměv. Zčervenám. Beze slov roztáhne ruce. Chvíli nechápu, ale pak se i na mých rtech usadí usměv. Vpadnu do jeho náruče a zabořím svou hlavu do jeho hrudi. On mě obejme a položí svou hlavu na vršek té mé. Nadechnu se a pomalu vydechnu. Takhle se cítím dobře. Chvilku tak zůstanem.

Chen: Musíme dodělat to jídlo. Ostatní už budou mít hlad.

Odtáhneme se od sebe a oba dva se naposledy na sebe usmějeme. Vrátíme se ke své práci.

Dnes jsem se naučila, že stačí jen jedno obětí, aby odehnalo všechny noční můry a zanechalo klid. A naučila jsem se to jen díky Chenovi a jeho milému úsměvu. A taky díky jeho horké čokoládě a jeho náruči.