Rebane. || Poems

Příběh plačící víly

Měkký a mlhavý svit měsíce,
světélek světlušek tisíce,
stíny protáhlé, děsivě vyhlížející,
protínají tmu právě nastávající. 

Z kamenů koryto,
v korytě křišťálový potůček,
co však očím zůstalo skryto,
stříbřitý, poklidný palouček. 

Kolem dokola, v kruhu přesném,
sedí spoře oděno, dvanáct sester.
Hledí na sebe, povídají si, baví se,
odbije půlnoc, tančí, zpívají, smějí se. 

Všechny krásné, až slepota se o zrak pokouší,
světlovlasé, štíhlé, bledé, v průsvitné rouši,
tančí, tančí bosé,
v brzské ranní rose.

Jasné body hvězd odrážejí se v očích,
hlubokých, jako tajné lesní úbočí,
úsměvy omamné, skoro neskutečné,
navzdory světové faleši však srdečné. 

Jedna však, ta nejkrásnější,
vlasy plavé, oči v barvě vody,
její tanec jakoby svižnější,
její srdce však plné zloby.

Spíše než zloby,
spíše než nenávisti,
spíše mdloby,
spíše tiché závisti.

Pro svůj původ víly,
musela nechat odejít chlapce,
nyní smutek trhá žíly,
kapka přijde po kapce. 

Milovali se, ona však překrásná,
on obyčejný,
nepřichází úleva spásná,
každý den stejný.

Potkali se za úplňku, když ona tančila,
on zrovna z hostince šel, ona ho mámila.
Leč bylo v tom něco víc,
nezbylo však nic. 

Ona lákat pocestné nebohé musí,
on pracovat, živit sebe i rodinu svou.
Všichni jsou k jejich prosbám hluší,
o možnostech soužití sprostě lžou. 

A tak, ona nejkrásnější stále pláče dnem i nocí,
smutkem, steskem, obavou, bezmocí.

A tak se křišťálová slza propojí,
s potůčkem též křišťálovým.