Seděla jsem na podlaze a nevnímala policejní sirény znějící z venku, nevnímala jsem ani pouta na svých rukou soustředila jsem se jen na ty oči. Oči plné bolesti,, strachu a úzkosti z blížící se smrti. Oči dívající se do těch mých jakoby prosily abych to nedělala. Jen ty prázdné oči postrádající život. Oči mojí sestry... Proč vlastně? Proč jsem to udělala? Jak? Kdy? nevím.. Nevím co se stalo. Vidím jen ty oči plné zoufalství.
Odvádějí mě pryč, chci něco říct, bránit se ale nemůžu, nemůžu nic jen se nechat odvléct od mé sestry, teda toho co z ní zbylo. Já jsem jí to neudělala, to něco uvnitř mě, nevím proč, nevím jak. To něco uvnitř mě něco tak zrůdného že si to neumím představit. Ne já si to NECHCI představit.
Ponořenou ve vlastních myšlenkách, nereagující na otázky mě vyvedli ven a dali do auta. Nevím jak dlouho jsme jeli, pamatuji jsi jen útržky. Policisté, sirény, cela, doktor s milým úsměvem dávající mi prášek,... Moc si toho nepamatuji. Mé vzpomínky se začínají vyostřovat až v den, kdy jsem se probudila v neznámém pokoji. Pokoj s bílým stropem a pomalovanými zdmi, s jedním oknem ve kterém jsou mříže. Chci se pohnout ale nemůžu ruce mám připoutané k posteli kaženými řemeny. Chci křičet, volat o pomoc. Kde to sem? Začnu sebou škubat, ale brzy pochopím že to nemá cenu.
