Byla sobota půl desáté ráno. Ležela jsem na posteli koukala do stropu a vzpomínala na sestru. Vyrušil mě křik z chodby. Nový přírůstek? Zní to tak, tolik nadávek a výhružek jsem neslyšela ani když odváděj někoho na šokovou terapii. Otevřely se veře a dva muži v bílých pláštích doslova vnesli do pokoje zmítající se dívku v kazajce. Zalitovala jsem že nejsem hluchá, ječela jako by jí chtěli zabít. Sedla jsem si na okraj postele připravená se kdykoli začít bránit nebo utéct, ale když jsem se dívala na její agresivitu… tak jsem měla chuť utéct už teď. Donutili ji si lehnout na postel a přivázali jí. Oba muži měřili dva metry a i tak jim to dalo práci. Jeden z nich se na mě při odchodu podíval „Je mi tě fakt líto, hodně štěstí.“ Řekl to s takovou upřímností, že jsem vyvalila oči podívala se na tu holku a polkla jsem. Budou problémy, hodně velké problémy. Když se řekne šílenec tak si většina lidí představí právě tohle. Cítila jsem z ní tolik agresivity že kdyby nebyla v kazajce asi by ty muže zabila během dvou minut. Když odešli přišel doktor Lavik, pozdravil a sedl si vedle mě. Chvíli jen tak seděl a díval se na tu holku, byla mladší než já, mohlo jí být patnáct. Konečně se uklidnila a já si jí mohla prohlédnout. Měla hnědé oči a černé vlasy. Měla uražený výraz který naznačoval že se z doktorem opravdu nehodlá bavit. „Slečno Piresová myslím že všem ve vašem okolí prospěje když přestanete vyvádět a smíříte se se svým osudem.“ „Nejsem cvok ty pošahanej idiote!“ doktor si povzdechl. „Tohle je vaše spolubydlící, Kalla nemůže z neznámých důvodů mluvit.“ Pak se obrátil ke mně. „Tady Nora trpí sebevražednými náladami. Dal jsem vás dvě do jednoho pokoje, protože si myslím že by jste si mohly vzájemně pomoct.“ Rozloučil se a odešel. Podívala se na mě. V očích měla nečitelný výraz, čekala co udělám. Začala se mi ztrácet místnost kolem mě a uviděla jsem jinou místnost. Stůl a na něm mrtvola, muž okolo 40, ležel s šroubovákem v hlavě. Uviděla jsem Nora seděla v rohu té místnosti a brečela, měla přivázané ruce ke trubkám. Místnost byla malá, stará, plná pavučin. Žádná okna, jediná žárovka visící ze stropu na pár drátcích matně osvětlovala místnost. U mrtvoly stála žena a přísným pohledem plným opovržení se dívala na tělo, tělo svého manžela, které teď leželo ztuhlé na stole přední. Podváděl jí s nějakou courou. Chtělo se jí zvracet. Žije s ním pod jednou střechou dvacet let, když jednoho dne k jejich dveřím přijde malá černovlasá holka a zeptá se ho jestli zná Leu Piresovou, že je její dcera. Dvacet let s ním žije v jednom domě a po dvaceti letech se dozví že má dítě s jinou? To mu nemohla odpustit. Nemohla odpustit sama sobě že mu věřila, ta holka, ta malá černovlasá holka si dovolí jen tak přijít a zničit jí život. Jak se opovažuje! Za to bude trpět, hodně trpět. Vytáhla šroubovák a pomalu se blížila ke spoutané dívce, „Za to mi zaplatíš, je to všechno tvoje vina.“ V jejím hlasu bylo slyšet jak dusí vztek. „Prosím nechte mě.“ Prosila uplakaným hlasem ale ona se k ní pořád přibližovala. Nora sebou začala škubat aby uvolnila provaz. Čím prudčeji škubala tím víc se provaz zařezával pod kůži, nesnesitelně to bolelo ale krev jí navlhčila zápěstí a ona vyklouzla. Rychle se postavila připravená se bránit. Už byla skoro u ní. Rozhlédla se a uviděla na podlaze flašku zaprášeného vína. Skočila po něm a aniž by věděla šla k té ženě odhodlaná jí zabít. Podívaly se sob do očí a že na zastavila, situace se obrátila pocítila strach. Nora nezastavila žena začala couvat. Praštila tu ženu flaškou do hlavy a nevadilo jí že se pořezala. Flaška se rozbila o ženinu hlavu a víno se rozlilo všude kolem. Náraz byl tak silný že se žena už nemohla zvednout, Nora vzala střep z té flašky a pomalu ním vjela ženě do kůže na krku. Nejprve jen pár kapek ale když proťala tepnu začalo to neuvěřitelně krvácet. Vytáhla střep a přiložila ho ke své ruce. Pomalu zatlačila a ucítila nesnesitelnou bolest. Začala znovu brečet a řezat rychleji, prudčeji. Stratila tolik krve že se stihla říznout jen pětkrát a omdlela. „Přestaň čumět píčo!“ v hnědých očích se jí nebezpečně blýskalo. Nepřestávala jsem se jí dívat do očí. Začala sebou škubat a zase nadávat. Zvedla jsem se z postele a šla blíž k ní. Konečně sklapla a v jejích očích se objevila kapka bezmoci, kterou ale ihned překryla nenávist. Podívala jsem se na její pouta. V mojí hlavě mi začal malý, téměř neslyšitelný hlásek potichu šeptat… Udělej to, pust jí… Udělej to Poslechla jsem. Začala jsem jí rozvazovat, začínala se mi točit hlava, byla mi zima. Ten hlas sílil, byl tak hlasitý že jsem chtěla ječet. Třásla jsem se. ROZVAŽ JI UDĚLEJ TO. HONEM. RYCHLE. Nedalo se to vydržet, ale odpoutala jsem jí. Začala jsem rychle ustupovat. Bylo to kolem mě, všude kolem mě. Bolest nesnesitelná bolest. Začalo mi pískat v uších hlasitěji a hlasitěji. Narazila jsem do zdi. Ať to přestane, dost! Zavřela jsem oči a snažila se ztlumit bolest. Bylo to v mé hlavě, něco nebezpečného, něco co mě chce zabít. Začala jsem narážet hlavou do zdi. Bolest nepřestávala. Asi po pátém nárazu jsem ucítila krev stékající z mé hlavy, i přesto jsem nepřestávala. Bolest byla nesnesitelná a v uších mi stále pískalo. A pak to… přestalo. Najednou. Jenom tak to přestalo. Nechápavě jsem pomalu otevřela oči, a zaječela.
Byla jsem v tmavé místnosti a na rozdíl od jiných vizí, teď jsem tu místnost neviděla, já v ní byla. První myšlenka co mi prolétla hlavou byla chci pryč. Začala jsem se rozhlížet, byl to asi sklep. Odlupující se omítka a tuny pavučin dodávali místu strašidelný nádech. Napravo ode mě byly velké mohutné dveře z pod kterých šla mrazivá pára. Zarazila jsem se, něco tu nebylo jak by mělo. Nebo spíš tu byl někdo semnou. Někdo koho jsem znala, nebo měla znát. Vstala jsem. Co se to děje? Ve svých vizích jsem divákem, nemůžu se libovolně pohybovat. Tohle je jiné. Kde to jsem? Zvedala jsem se právě ve chvíli kdy se otevřeli dveře. Stála jsem a nedokázala se pohnout. Přímo naproti mně byly schody ke dveřím. Do místnosti se dostalo trochu slunečního svitu. Ve dveřích stála malá holka, vystrašeně rozsvítila a dívala se do sklepa. Znala jsem ji, nevím odkud ale znala. Polka a rozklepaným hláskem zavolala „Tatí? Si tady?“ Mohutné dveře vedle mě se se skřípáním otevřeli, vyděšeně jsem odskočila a schovala se za jednu menší skříň. Ze dveří vyjde muž v zástěře řezníka. „Něco ti ukážu, pojď.“ Dcerka přikývla a zavřela za sebou dveře a pomalu sešla dolu po schodech. Společně vešli do skladu. Šla jsem za nimi. Zavři dveře našeptával mi zase ten hlásek, poslechla jsem. Bylo tam spousta mraženého masa. Chtělo se mi zvracet. Bylo to lidské maso. Spousty lidského masa. Někteří lidé v celku jiné na dvě části, pod některými byly misky do kterých kapala krev. Byli stažení z kůže, jejich oči jakoby mě pozorovali. Vedl malou holku dál, až nakonec skladiště do menší místnůstky i tam byla zima. Na stole leželo tělo mladé ženy okolo dvaceti. Byla nahá a i když mrtvolně bledá s očima bez života pořád přitažlivá. Muž vzal černý fix a začal kreslit na ženině kůži čárky. Čárky kterými měla jeho dcera vést řez. „Neboj se je to jednoduché.“ Řekl a podal jí nůž a vřele se na svou dcerku usmíval. Byla ještě malá a tak jí přisunul židli aby dosáhla na stůl. Dívka nějak neprotestovala a začala řezat. Nůž projel kůží a zanechával za sebou stopu ze které pomalu stékala krev. „Výborně zlatíčko jde ti to, máš talent po mě.“ Namočil prst do krve a ochutnal. „Hmmmm. Chutná skvěle.“ Vyndala zakrvácené plíce, srdce žaludek a střeva. Pak sekáčkem na maso odsekla hlavu. Její otec vzal to co zbylo z dívčina těla zapíchl to na ostré háky visící za stropu a pod tělo dal misku aby krev měla kam odkapávat. Holka vzala vykuchané orgány a dala je do igelitové tašky ležící vedle stolu. Hlavu hodily do plastového koše v rohu místnosti. Svět se semnou zase začal točit. Dcera s otcem mizeli a nade mnou se začínala vyjasňovat realita. Doktor Lavik se nade mnou skláněl. Rozhlédla jsem se Nora seděla na své posteli a vyděšeně se na mě dívala. Doktor něco povídal, ale já nebyla schopná věnovat mu pozornost. Po přednášce jejíž obsah jsem si nezapamatovala odešel. „Přísahám nedotkla jsem se tě.“ Usmála jsem se na ní. Já vím že ne, občas omdlím. Na to si zvykneš. Napsala jsem na papírek. Dlouho jsme si povídali. Byla z vesnice, když jí bylo osm umřela jí máma na rakovinu. Těžko se s tím vyrovnávala, ale potom co umřel i otec při autonehodě se zhroutila. Měla výrazné jizvy na zápěstích. Bylo mi jí dost líto, z jejího hlasu bylo znát že jí na životě moc nezáleží. Ten komu nezáleží na životě tady moc dlouho nepřežije. Odhadovala jsem jí tak na dva možná tři týdny. Otázkou bylo jestli se zabije sama nebo jestli jí v tom někdo pomůže.
