Ležela jsem připoutaná k lůžku a přemýšlela kde to sem. Všechno se odehrálo tak rychle mrtvé tělo mé sestry… sirény… policie… auto… a teď tahle místnost. Jen musím zůstat klidná, jen v klidu. Otevřela jsem pusu a pokusila se zakřičet otázku, kde to jsem a co se děje, ale nemohla jsem. Nevydala jsem jediný zvuk. Nemohla jsem mluvit. Co se stalo? Proč nemůžu? Kde to jsem? Jak dlouho tu jsem?
Přestala jsem si klást otázky na které jsem stejně nemohla znát odpověď a začali si prohlížet zdi kolem sebe. Nápisy, úplně všude každý trochu odlišný od toho předchozího. Smrt je všude bylo napsáno hned nad postelí. Pomalu jsem klouzala očima po stěně a čím déle jsem četla tím víc mi bylo jasné kde jsem, a co jsem. Život je utrpení, až uslyšíš pláč neotáčej se!, temnota je v nás, utopíte se ve vlastní krvi, nikomu nevěř! Pod každým nápisem byl podpis, nebyla to jména ale přezdívky. Nejvíc mě děsilo kolik nápisů tu bylo byly jeden vedle druhého naskládané na sebe, každý jinou barvou, jiným písmem a s jinou přezdívkou. Některé se zdáli být napsané vlastní krví, jiné byly vyryté ale některé byly napsané fixami. Bylo jich tolik.. tolik lidí je psalo… tolik lidí kteří leželi přede mnou na téhle posteli. Tolik prokletých duší. A já jsem jedna z nich, jedna z těch které jiní nazývají různě blázni, šílenci, psychopati. Proč je tak nazývají? Bojí se jich, jsou jiní, odlišní a tím i nebezpeční. Jsem taková i já? Jsem odlišná? Asi ano, proč bych tu jinak byla. A kdeže to vůbec jsem? V ústavu? Na jak dlouho? Na chvíli, nebo na celý život?
Nevím jak dlouho jsem tam ležela a přemýšlela ale najednou jsem uslyšela tlumené kroky znějící z prostoru za mnu, Pokusila jsem se natočit hlavu tak abych viděla, sklonila jsem hlavu dozadu jak nejvíc jsem mohla a uviděla rám dveří. Po pár sekundách kroky ustaly a já uviděla že za dveřmi někdo stojí. „Je vzhůru.“ Konstatoval ženský hlas za dveřmi. Dveře se otevřely a v nich stáli muž se ženou, oba dva v bílých pláštích. Muž měl v očích něco uklidňujícího, ta žena ale ne z jejích očí bylo vidět že je přísná a nejspíše ne moc hodná. „Jak se vám daří?“ řekl doktor a věnoval mi milý úsměv, oplatila jsem mu ho a otevřela pusu k odpovědi ale z mých úst nevyšla žádná slova a tak jsem aspoň rty naznačila „Kde to jsem?“ chvíli mě zkoumal pohledem a mě přišlo jakoby četl v mojí duši. Po chvíli, která mi přišla jako věčnost, se podíval na ženu a řekl „Děkuji Margaret, můžete odejít.“ Beze slova odešla a zavřela za sebou dveře. Slyšela jsem jak vsunula klíč a zamkla. „Asi si kladete spousty otázek, proč a kde to jste, co se stalo, já vám můžu na některé otázky odpovědět, ale na některé si musíte odpovědět vy sama. Jmenuji se doktor Lavik a jsem vaším terapeutem po dobu vašeho pobytu zde.“ Nevěděla jsem co mám odpovědět a tak jsem jen odpověděla kývnutím. „ Víte proč jste tady?“
Zarazila jsem se, proč? Snažila jsem si vybavit důvod. Místnost.. auto.. policie.. siréna.. Sobota večer. Co bylo v sobotu večer? Přišla jsem domů z přednášky a navečeřela jsem se, pak přišla sestra (žily jsme spolu sami a dělily se o nájem). Přinesla sebou dopis. Podala mi ho a zeptala se kdo je Kolanie, odpověděla jsem že má spolužačka. Vzala jsem si od sestry ten dopis a začala číst.
Ahoj, promiň že si o tom s tebou nepromluvím ve škole ale potřebuju od tebe laskavost. Přelož mi prosím text co ti pošlu, našla jsem ho u nás a chci vědět co je tam napsáno. dík Koli. V obálce byla kopie toho zmíněného textu, podle barvy stránky a stylu písma (bylo ručně psané) mi došlo že se jedná bud o deník a nebo o starou rodinou památku. Písmo mi nic neříkalo, ale začala jsem číst. Byly to krátké věty, které mi nic neříkali, nevím proč jsem to četla neměla jsem šanci tomu porozumět. Očima jsem klouzala pořádcích a naskakovala mi husí kůže, přestávala jsem vnímat okolí a plně se soustředila na znaky na papíře přenášející poselství. Musíš to udělat, udělej to, nikomu to neublíží našeptával mi hlásek v mé hlavě mezitím co jsem si přeříkávala řádky, rýmovalo se to že by básnička? Začínala jsem tomu rozumět byla to básnička o smrti. Čím déle jsem četla tím víc jsem se ztrácela a chápala. Plač, slyšela jsem vzdálený pláč, pláč matky držící v rukou mrtvé dítě. Pláč matky vedle které leží zkrvavený nůž. Matky co si nezaslouží být matkou. Matku nevinného dítěte, které nedýchá jen kvůli lidské pošetilosti, krutosti a bezcitnosti. Šla jsem k ní, k té matce. Její pláč byl plný bolesti a zoufalství. Ve snaze utišit sílící pláč jsem jí položila ruku na rameno. Pomalu začala otáčet hlavu. Oči měla zalité krví, podívala se do těch mých a mě se zastavilo srdce. Já. To já jsem ta matka. To já jsem to stvoření lidské krutosti to já.
