Uběhly tři měsíce od mého příchodu sem. Oblíbila jsem si to tu. Nic zvláštní ho nedělo a tak jsem to chtěla. Občas když jsem se někomu podívala do očí na trochu delší dobu, stačila 4 sekundy, tak se vnější svět začal rozmazávat a já okamžitě uhnula pohledem než by bylo pozdě. Nechtěla jsem vidět proč tu lidi jsou, nechtěla jsem cítit jejich emoce. Doktor mi říkal že by mě mohly propustit, původně jsi myslel že bych mohla trpět stálými záchvaty a halucinacemi ale když u mě nic už takového nevypozoroval mohl by mě propustit. Potom bych šla do vězení… na 30 let. Tak jsem si vybrala že těch 30 let strávím tady. Tím že jsem se nikomu nedíval příliš dlouho do očí si toho někdo nevšiml. Já ale ano. Do malé koupelny v mém pokoji mi dali kalendář a zrcadlo. Když jsem poprvé přistoupila k zrcadlu myslela jsem si že mám zase halucinaci. Měla jsem středně dlouhé černé vlasy a v obličeji výraz někoho ztraceného. To co mě ale tak vyděsilo byly oči, dřív měli modrou barvu ale teď byly… fialové. Podívala jsem se sama sobě do očí, byl v nich strach a zoufalost ale jedna emoce ty zbylé dvě úplně pohltila, mé oči byly zároveň prázdné, bez citu. Jako oči mrtvoly, jako oči mé sestry. Jako oči… ztraceného. Oči blázna. Místnost se začala vlnit, já ale neuhnula pohledem. Viděla jsem sebe před pár měsíci jak mi sestra podává dopis od Kolanie, jak čtu ten nesrozumitelný text. VV mém výrazu se objevil strach, který za chvíli vystřídalo něco jiného, nebezpečného byla to nenávist. Odložila jsem papír a šla k sestře do vedlejšího pokoje, teď jsem si toho všimla, moje oči ztrácely modrý odstín a z panenky se do duhovky vlévala fialová. Šla jsem pomalu a přidržovala se okolních věcí. Nic jsem neviděla. Z očí mi začaly téct pramínky krve. „Dono?“ „Ano, děje se něco?“ Když mě uviděla lekla se a šla mě podepřít. „Bože co se ti stalo?!“ Moje oči se podívaly do těch jejích a já pochopila. Uviděla jsem Donu jak míchá nápoj, vsypala do něj bílí prášek. Nápoj zamíchala a podala staršímu muži Stojícímu vedle ní. „Děkuju miláčku.“ Usmála se na něho a sledovala, jak pije. Už po druhém doušku se mu rozšířily panenky a upustil sklenici. Začal kašlat, dusil se. Ona se jen usmívala. Vzala telefon a nasadila zoufalý ton hlasu. „Haló? Potřebuju pomoct! Můj manžel se začal dusit nevím co mám dělat prosím pomozte mi!“ Rozbrečela se do telefonu když však položila sluchátko rozesmála se. Věděla že mu ani záchranáři nepomohou, bude to vypadat na nešťastnou náhodu. „Jak si mu to mohla udělat, on tě přece miloval?!“ Nechápavě se na mě dívala, pak se jí v očích objevila pochopení. „Nikdy jsi to neměla zjistit.“ 5ekla a vstala, otevřela linku a vytáhla velký kuchyňský nůž. „Je mi to líto sestřičko.“ 5ekla hlasem ve kterém nebyly žádné emoce. Vzala nůž a šla ke mně. Došlo mi co teď musím udělat. Vzdala jsem a rozběhla jsem se proti ní. Spadla na zem a upustila nůž, vzala jsem ho sekla po ní. Zasáhla jsem jí do ruky. Nevšímala si toho a kopla do mě. Narazila jsem do stolku z vázou. Vzala jsem jeden ze střepů mezitím co ke mně ona pomalu šla. Netuším proč jsem to udělala, ale řízla jsem se do dlaně a začala něco mumlat v prazvláštním jazyce. Sestra se zastavila a nechápavě se na mě dívala. Znovu se ke mně začala přibližovat. Za ní se začal zhmotňovat stín. Mluvila jsem stále rychleji a hlasitěji. Stín byl teď přímo za sestrou skoro se jí dotýkal, byl pořád výraznější a výraznější, sebral jeden ze střepů ležících na zemi. Ted jsem už ty slova ječela, z úst my začala téct krev a já kašlala ale nepřestávala jsem mluvit. „Sbohem sestřičko.“ Řekla Dona a sekla mi nožem po krku, uhnula jsem. Do jejího krku zajel několik centimetrů dlouhý střep a zmizel tam skoro po okraj. Stín ten střep vytáhnul a začal bodat přidával na agresivitě bodal, bodal a bodal. Sestra se na mě naposled podívala, svýma vyhasínajícíma očima a chraplavým hlasem řekla „Pooomooz miii.“ Já jen zavrtěla hlavou, nemohla jsem jí pomoct a nemohla jsem už ani mluvit. Když se z jejího těla vytratil život stín se rozplynul. Já jen seděla a prázdnýma očima se dívala do očí své sestry, do očí které mi odhalily její temnou stránku. Opřela jsem se o zeď a sjela s pláčem na podlahu. Nikdo si nevšiml mé barvy očí protože když jsem sem přijela už jsem měla oči fialové. To se stalo asi před měsícem, teď vím že jsem to musela udělat jinak by mě zabila. Nikomu jsem o tom samozřejmě neřekla. Nevěřili by mi a ještě by mi dali prášky. A já už tu viděla lidi co brali prášky, teda pokud se jim dalo ještě říkat lidi. Byly bledí, chodili pomalu a v jejich očích už nebylo nic, ani vzpomínky. Zapomněli kdo jsou, kde jsou a to nejhorší- bylo jim to jedno. Necítili bolest ani emoce, nic zbyli z nich jen prázdné skořápky. Vždy když jsem prošla kolem někoho, ať už doktora nebo sestra, vždy jsem cítil jak se teď momentálně cítí a v jejich očích jsem mohla najít minulost. Oni ale minulost v očích neměli a jejich city jsem necítila.
Nejsilnější vzpomínky jsou ty zlé, proto (kdybych chtěla) můžu vidět jak se sem lidé dostali. Ale kdybych vydržela tuhle nejsilnější a nejbolestnější vzpomínku a dívala se jim do očí dost dlouho, mohla bych vidět, aspoň myslím, celý jejich život. Jednou jsem se takhle o očí podívala muži který mi nosíval snídani a před tím jsem se podívala na hodiny. Viděla jsem ho jak chodí za školu, z té školy ho vyhodili a on musel hledat práci, našel ji tady a byl tu šťastný. Potom co jsem se probrala z transu jsem se podívala na hodiny a vytvořila si menší vzorec: na to abych se odpoutala od reality mi stačí abych se dotyčnému dívala do očí 4 sekundy a vždy, úplně pokaždé trvá doba kdy vidím minulost lidí 30 sekund, dohromady mi stačí abych zjistila o člověku co potřebuji 34 sekund nepřerušovaného očního kontaktu. To se stalo asi před půl měsícem od té doby jsem se nikomu do očí nedívala.
