Pár měsíců se nic nezměnilo. S Norou jsem moc nemluvila, neměly jsme si co říct. Jen jsem tak zaslechla že má problémy s rejnokem jako všichni nováčci, ale nic vážnějšího. Bylo to tu zvláštní. Čím déle jsem tu, tím víc si připadám jen jako duch. Stěny jsou bílé a počmárané. A já si připadám jako bych byla jeden z těch stovky vzkazů. A ve skutečnosti to tak i bylo. Čím víc jsem se rozhlížela tím víc jsem to chápala. Jeden život v moři životů. Ale tady to už nebyl ani ten život. Každý den to samé, ráno vstát, snídaně, procházka, oběd, sprcha, spaní. Každý den, dokola a dokola. Občas jsem měla pocit že zešílím z toho ticha. Bylo všude, jen občas ho přerušil nějaký zvuk ale pak zase ticho. Nenáviděla jsem to ticho. Už jsem zapomněla jak to vypadá venku. Ulice, domy, města, lidi. Měla jsem pocit že to nikam nevede, můj život byl jen slepá ulička a já se už nemohla vrátit a jít zpátky. Proč by člověk měl jít dál když už vidí konec té uličky? Proč člověk, nebo většina lidí naivně doufá že ten konec uličky, ta zeď je jen z papíru a že když se té zdi dotknou že se zboří? Proč když to tak není? A to co nejvíc nechápu je to proč k těm lidem patřím já. Nedokážu se zabít. Má ráda život i když je to jen ten samý film přehrávající se pořád dokola. Už nevím jak se má Nora, Ziki ani Giares. Nevím jak je to dlouho, mě odvedli do toho takzvaného „nebíčka“. Stěny byly vypolstrované a bílé. Bílá nebyla moc zářivá a bylo vidět že za sebou už má delší dobu. Bílou občas vyrušila barva zaschlé krve. Nevím proč tu jsem. Nikdo mi nic neřekl. Prvních pár hodin jsem spala, když jsem nemohla spát začala jsem se jich ptát proč mě sem dali. Ptala jsem se dlouho až mi došlo že mě neslyší a i kdyby slyšeli neodpoví mi. Když mi došly otázky které jsem pokládala spíš sama sobě začala jsem přemýšlet. Proč jsem tak dopadla zrovna já. Nic až tak hrozného jsem neudělala. Po nějaké době jsem v tichu začala rozeznávat hlasy. Patřili různým lidem. Slovům jsem nikdy nerozuměla. Začala jsem mít pocitže tam přece nejsem sama, bylo nás tu víc. Hodně. Hodně ztracených nevinných duší. Kaluže krve na zemi a občas na stěnách byly jako podpisy. Podpisy a zároveň důkazy toho jak může být život krutý. Jsem už mrtvá nebo ještě živá? Sejde vůbec na tom? Nikomu bych nechyběla. Zakryla jsem si dlaněmi uši abych neslyšela to ticho. Místo toho jsem uslyšela tep srdce. Pomalý, pravidelný a zoufalý. Zoufalý že tepe zbytečně, že vždy tepalo zbytečně. Tak proč by mělo i dál tepat zbytečně? Jsem už vlastně dávno mrtvá, umřela jsem ve chvíli kdy jsem ses přišla, a nebo možná už ve chvíli kdy jsem se narodila. Dala jsem si ruce z uší a podívala se na zápěstí na rýsující se tepnu. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a přiložila si zápěstí k ústům. Beztak už sem dávno mrtvá, pomyslela jsem si a rychle zkousla. Cítila jsem jak mé zuby prošly kůží, nesnesitelná bolest. Do úst mi natekla krev, chtělo mi zvracet. Nedokázala jsem si prokousnou žíly. Spustila jsem zápěstí a dívala se na krvavý otisk zubů. Bylo to hlubší než jsem si myslela. Z toho pohledu se mi zatočila hlava. Dveře ve stěně se otevřeli a pomalu ke mně šli dva pomocníci mě podržet. Za nimi šel doktor s připravenou injekční stříkačkou. Cítila jsem jak mi jehla projela kůží na krku ale nebránila jsem se. Už jsem o tom slyšela. I ti co se v nebíčku nedokážou zabít se většinou zabijí když je pustí, doktoři se jim to prý před pár lety rozhodli usnadnit. Jak už jsem řekla, jeden život mezi stovkami dalších. Místnost kolem mě se začala mlžit. A najednou jako bych před sebou viděla ten papírek, uvidíme co vydržíš . Vyhrálas, pomyslela jsem si. Přímo jsem slyšela jak se zasmála. Došla jsem právě na konec té zdi. Dotkla jsem se jí, nešlo s ní pohnout. Je konec. Konec ticha, konec tepu, konec života. A až do toho samého pokoje kde jsem byla já přijde další ztracená duše. Snad si všimne malého nápisu na stěně mého pokoje, jeden malý nápis je to totiž klíč k ukončení utrpení. Na zdi byl vzkaz: Pod pračkou najdeš vysvobození , pod tou pračkou totiž leží dva střepy rozbitého talíře. Jenom dva střepy a je konec chůze slepou uličkou. Střepy které pomůžou od šílenství a zároveň vám připíší za jméno titul: NEVYLÉČITELNÝ PŘÍPAD. Dva střepy symbolizující můj příběh. Střepy šílenství.
