Strach jménem láska II

2. kapitola

Samuel

Celý znavený dnešním lovem jsem se dobelhal k malému příbytku, stojícím na kraji města, který mi teď na pár dní posloužil jako domov. Většina lovců jsou samotáři, proto nemají žádný, vlastní přístřešek, a tak, když mají práci, využívají tyhle skromné byty. Jsou skoro v každém městě na světě, ale každý z nich je unikátní, aby to nebylo nápadné.

Svěcenou vodou jsem umyl svou stříbrnou dýku a zastrčil ji zpátky do koženkové pochvy s pozstříbřeným dnem, kterou jsem následně opatrně ukryl pod polštář. Poté jsem sám padl na tvrdou matraci, která jasně říkala, že mě nečeká noc v pohodlí, nýbrž neustálé převalování se ze strany na stranu a buzení se z nočních můr.

Ráno

Celý zpocený a s hlasitým výkřikem jsem se probudil z snu, který mě každou noc pronásledoval. Rychle jsem se snažil uklidnit svůj splašený tep, který jsem i po hodné chvíli cítil v krku. Když se mi to konečně podařilo, vstal jsem, převlékl se do čistého oblečení, které jsem ještě nestihl zašpinit krví nočních netvorů a to staré jsem šel spálit. Krev se hold z látky špatně dostává a já nemám dostatek trpělivosti na to, abych ji z toho nějakým zázračným způsobem vydrhl.

Po veškerých nudných "domácích prací" jsem sebral svou stříbrnou dýku, na kterou je vždy spolehnutí a vydal jsem se do rušných ulic. Pár lidí se za mnou po cestě otočilo a něco si šeptalo, ale nevěnoval jsem tomu nijak zvláště velkou pozornost. To co ji upoutalo byla osoba stojící na druhé straně nevelkého, čtvercového náměstí, které se rozléhalo přesně ve středu města. I na tu dálku jsem poznal, že se jedná o upíra, ale nejen tak o ledajakého. Černé vlasy, lemující jistě stále obličej bez chybičky, hrdý postoj, svalnaté tělo a i když můj zrak nebyl tak skvělý, jako ten upíří, zahlédl jsem i nezaměnitelnou, azurově modrou barvu očí.

"Alexandr." Tiše a se zděšením jsem vydechl jméno jednoho z bratrů, kteří mě kdysi každou noc znásilňovali. Rychlostí, která by se dala přirovnat až k nadlidské, jsem vystřelil z náměstí na opačnou stranu, než stál démon v lidské podobě doufaje v to, že si mě nevšimne. Zastavil jsem se až kdesi mezi rodinnými domky, které byly pravidelně uspořádané podél úzké silnice, každý pečlivě obehnaný dřevěným, či železným plotem. Dnes již podruhé jsem uklidňoval své splašeně bijící srdce, které bylo naplněno adrenalinem a obavami, že mě zahlédl, či dokonce, že mě sledoval. V okolí se však, kromě pár překvapených kolemjdoucích, nenacházel nikdo, kdo by představoval nebezpečí. Úlevně jsem vydechl horký vzduch, který jsem dlouhou dobu zadržoval.

"Jste v pořádku?" Přede mnou se objevila malá postava hnědovlasé dívky s brýlemi, modrými šaty a s vlasy staženými do úhledného copu.

"Eh? Nic mi není jen... jen ranní běh, ha... haha." Nervózně jsem se zasmál a doufal, že se už na nic nebude vyptávat.

"Jste si jistý? Vypadáte, jako kdyby jste viděl ducha." Kéž by.

"Ano, jsem naprosto v pořádku. Každopádně, vypadáš tak na 17. Neměla by si být ve škole?"

"Jsou prázdniny. Vy nemáte děti, že to nevíte?"

"N-ne."

"Hmm..." Řekla jen a s milým úsměvem na tváři mě poplácala na rameni. Bylo mi divné, že se se mnou jen tak baví. Nedalo mi to a zeptal jsem se.

"Víš, že s cizími lidmi by si neměla mluvit?"

"Vím." Odpověděla prostě.

Chvíli jsme se ještě bavili, než náš rozhovor přerušil hluboký hlas.

"Ahoj Samueli."