Strach jménem láska II

8. kapitola

Samuel

"Víš, že stačilo normálně otevřít?" Povzdechl jsem si a pokroutil nad ním hlavou. Jenže to byla jen chytrá poznámka, která měla zamaskovat mou nejistotu, jež se objevila ihned poté, co vyslovil ta slova. Měl jsem již pod pláštěm připravený kůl, který jsem měl v plánu vytáhnout na jakéhokoliv útočníka, co by se mohl schovávat v mém momentálním příbytku. 

"Co si cítil?" Zašeptal jsem a přikrčil se. Dům mi nepřišel ničím jiný, jen tu byla možná až moc velká tma. Pohlcovala zapadlé kouty místností a vytvářela tak dojem tajemnosti a nebezpečí. Ticho, které tu panovalo, bylo přerušováno jen mým dechem, ač jsem se ho snažil co nejvíce ztišit.

"Byl tady." Nebezpečně zavrčel a rudýma očima prozkoumával každý centimetr ve snaze najít narušitele. Kdo tady byl? Mé srdce se silněji rozbušilo, když jsem si vzpomněl, že dům nebyl prázdný, jak se jevil teď, když jsem odcházel. 

"Amanda..." Vydechl jsem její jméno a rychle a bez rozmyslu začal dům prohledávat. Ano, bylo tu ticho, až nepřirozené ticho. Že by spala? Vyběhl jsem do ložnice a následně i do pokoje pro hosty, který se schovával hned na konci chodby. Trocha nervozity ze mě opadla, jakmile jsem spatřil hnědé vlasy vyčuhující zpod načechrané peřiny, která se nadzvedávala do rytmu dívčina dechu. Jenže stále mi běhal mráz po zádech. Byl tady? Kdo? Mou mysl křížil nápad za nápadem, myšlenka za myšlenkou a vzpomínka za vzpomínkou, ale já doufal, že to vše byly jen domněnky a můj vlastní strach. Sešel jsem schody a vrátil se zpátky za Chrůďou, který byl stále v bojovné pozici s vyceněnými špičáky. Radši jsem rozsvítil hlavní světlo, aby dům nevypadal tak ponure a abych i já viděl do míst, která mi předtím byla tmou skryta. Stále jsem byl ostražitý, ale už ne tolik.

"Nahoře jen spí Amanda." Poznamenal jsem, abych ho aspoň nějak uklidnil. Co já jsem to za blázna, že jsem si přivedl upíra do domu?

"Zaprvé, kdo to je a za druhé, být tebou stěhoval bych se. Byl tu on..... Alexandr." Krev mi stuhla v žilách, když jsem uslyšel to jméno. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou a vyděšeně se na něj podíval. 

"Ne.... musíš se plést." Nechtěl jsem tomu věřit. Našel mě? Jak a proč? 
Chtěl jsem ho zabít, jeho i Christiana, jenže teď, když mi byla sdělena informace, že tu byl a procházel se po mém domě, jediný pocit, který zbyl, byl strach. Strach z dvou upířích bratrů, kteří si s mým tělem i s mými pocity hráli, jakobych snad ani nebyl živá bytost, ale jen předmět k uspokojení. A vlastně jsem pro ně asi přesně to byl. Tak moc jsem je nenáviděl a přitom si mé tělo pamatovalo ty hříšné doteky na mé kůži. Tak moc jsem je chtěl zabít a přitom si mé srdce pamatovalo na falešného Alexandra, do kterého se zamilovalo. A tak moc jsem se chtěl pomstít, ale přitom jsem byl jen uzlíček strachu a zmatení.
Cukl jsem sebou, když jsem uslyšel kroky dolů po schodech. Přikrčil jsem se a chystal se zaútočit, ale když mé oči spatřily hnědovlasou dívku s ospalýma očima, oddechl jsem si a zbraň rychle schoval. 

"Jsi zpátky?" Zívla a protřela si oči.

"Ano promiň, nechtěli jsme tě vzbudit." Jen se pousmála a protáhla se.

"Já jsem stejně nespala." Nechápavě jsem se na ní podíval. Vždyť jsem tam před chvílí byl a viděl, jak v posteli spí.

"Jo a máš tu návštěvu." Návštěvu?  Povzdechl jsem si a promnul si spánky, jelikož už jsem začínal být z té nejistoty nevrlý a unavený. Po očku jsem se koukl na Chrůďu, který nevěřícně hleděl na Amandu.... ne, za Amandu.

"Šikovná." A v ten moment jsem se nedokázal pohnout z místa. Ten hlas, jako v mých nočních můrách, ale i mokrých snech, které byly možná ještě horší než ty noční můry. Zpoza schodů se pomalu objevovala postava muže, jehož jsem potkával každý den v mé cele a s kterým jsem strávil nemálo nocí v posteli. 

"Byl tady je velice špatné pojmenování."