Strach jménem láska II

3. kapitola

Samuel

S povzdechem jsem pootočil hlavu tak, abych novému příchozímu viděl do tváře.
,,Ahoj." Odpověděl jsem prostě a čekal, co z něho vypadne.
,,Nechci vám nijak kazit váš určitě smysluplný rozhovor, ale musím ti něco důležitého říct." Nenechal mě se ani rozloučit a už mě táhl za roh oprýskaného růžového domku. Jen co jsme se dostali z dohledu i z doslechu lidí, vytáhl z kapsy pět barevných fotek. Na čtyřech z nich byly mrtvá těla lidí a na poslední z nich rozmazaný obrys postavy s rudě žhnoucíma očima. ,,Tenhle upír není jako ti, se kterými jsme se doposud setkali. Vidíš ty mrtvoly? Dva z nich byli mafiáni, jeden je známý dealer a tahle..." ukázal na fotku s blondýnou.
,,ta bývala prostitutkou." Neuniklo mi, že schválně zdůraznil minulý čas slova být, ale nehodlal jsem se tím nijak zabývat.
,,Máme o něm nějaké informace?" Přišlo mi zbytečné ptát se, zda osoba na fotce je upír, nebo jiná nadpřirozená bytost, protože každému, kdo má zdravý rozum, by to bylo nanejvýš jasné.
,,Pouze víme, že je to muž, pravděpodobně zhruba tak starý, jako jsi ty nebo já... teda v lidských letech. Zatím jsme zaznamenali jeho aktivitu pouze na tomto místě." Vytáhl svůj dotykový mobil s rudým obalem, jak ironické, a ukázal mi na mapě malé město poblíž rozlehlého lesa. Nebylo to zas tak daleko od místa, kde jsme se právě nacházeli, takže chápu, proč tam chtějí poslat mě. ,,Ještě něco?" Zeptal jsem se, protože se mi zdálo, že informací je tentokrát nějak málo.
,,Ne, to je všechno, co jsme o něm byli schopni zjistit." Zahořkle procedil mezi zuby. Tohle je divné. Až na výjimky bylo informací vždycky hojně, ale tenhle po sobě nezanechává vůbec žádné stopy, jako by věděl, jak lovci přemýšlejí a kde všude mají své špehy.
,,Kdy mám vyrazit?"
,,Stačí zítra, ale kdyby si vyjel už dnes, bylo by to více než vítané." Svůj úkol jsem už splnil, takže mě již v tomhle městě nic nedrží.
,,Pojedu ještě dnes." Řekl jsem rozhodně a chystal se od něj vzít fotky, jenže těsně před tím, s rukou uhnul.
,,Ještě je tu jedna věc."
,,Jaká?" Neřekl před chvílí náhodou, že je to vše? Přiblížil se k mému uchu a co nejpotišeji to šlo. Po celém mém těle se ježily chlupy z věty, kterou vypustil z úst.
,,Myslím, že tě někdo sleduje." Nahlas jsem polkl, když jsem si vzpomněl na dnešní, hrůzu nahánějící setkání s Alexandrem. Myslel jsem si snad, že mě nezahlédl? Se srdcem až v krku jsem se opatrně rozhlížel okolo sebe a soustředil se na sebemenší detail, který by mi prozradil, v jak velkém maléru lítám. Nikde nikdo. Až poté můj zrak upoutala střecha rodinného domku, na které seděla ta malá holka, se kterou jsem předtím vedl konverzaci. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že se nejedná o Alexandra, ale i tak jsem si nemohl oddechnout úplně. Nevěděl jsem zda nás mohla na tu dálku slyšet, a pokus ano, tak co všechno slyšela.
,,Víš, že cizí lidi se nešpehují?" Zavolal jsem na ní. Jen co si uvědomila, že to bylo na ní, zpanikařila, podjela ji noha a řítila se ze střechy dolů. Naštěstí se stihla zachytit o okap, avšak pouze o jednu ruku.
,,Pomoc!" Sprintem jsem se rozeběhl k jejímu domku. Neobtěžoval jsem se otevřít si zeleně natřenou branku, které výška dosahovala zhruba po mou hruď. Místo toho jsem ji jedním ladným skokem přeskočil a už jsem stál přesně pod visící dívkou, která se již držela pouze z posledních sil.
,,Skoč! Chytím tě!" Mírně přikývla a s děsem v očích se pustila kousku plechu, který ji nejspíš ušetřil před těžkým zraněním, protože kdyby se nechytila, nestihl bych k ní doběhnout a chytit ji.
Ulicí se ozval dívčin pronikavý křik, když mi padala přímo do náruče. Ještě chvíli nechala oči zavřené, než se je odhodlala otevřít.
,,Mám tě." Usmál jsem se na ni a opatrně ji položil na zem.
,,D-děkuj-ju v-vám." Hlas se ji třásl, jako ranní rosa v chladném podzimním větru.
,,Není za co a příště nešpehuj cizí lidi." Mrkl jsem na ni a tentokrát s otevřením vrátek od ní odešel. Zaslechl jsem za sebou jen ironické zatleskání mého spolupracovníka, které jsem úspěšně ignoroval. Přešel jsem k němu, vzal si od něj fotky a bez rozloučení odešel.

Alexandr

Tak malý Samík se nám konečně ukázal. Sám pro sebe jsem se zlověstně usmál, než jsem z mé společnice, kterou jsem potkal ve městě vysál poslední zbytky života.

Má smysl se vám omlouvat za hooodně pozdě vydanou kapitolu? :D
Prostě si mě lenost znovu našla a odnesla mou drahocennou inspiraci kamsi do neznáma. Podařilo se mi ji vybojovat zpět, ale bůh ví, kdy lenost udeří znova. Snad bych ještě něco stihla do konce ledna vydat, ale znáte mě. :D