Strach jménem láska II

4. kapitola

Samuel

Před cestou jsem pořádně prostudoval mapu mého nového loviště. Povzdechl jsem si, když jsem si přečetl pár informací, které jsem však již dávno věděl.
„Zpět domů..." Zašeptal jsem a po dlouhé době se rozjel do svého rodilého města.

Po pár hodinách

Bylo již pozdě večer, když jsem dorazil před obrovskou bílou budovu, která bude pár dní nést název "domov". Na lovecké poměry byla vila až příliš veliká a nápadná, ale nehodlal jsem se tím nijak zvlášť zabývat. Co mě ale opravdu překvapilo, byla zahrada schovaná za domem. Podezíravě jsem se podíval na displej mobilu, na kterém svítila adresa loveckého pobytu. Když jsem se po několikáté přesvědčil, že je to opravdu to místo, kde mám být, a že jsem nikde špatně neodbočil, strčil jsem klíč do zámku, otočil jsem jím a s rachotem otevřel velké dřevěné dveře s proskleným okénkem nad klikou. Přede mnou se rozprostřela menší chodba s botníkem a nástěnným věšákem na bundy. V oněmělém úžasu jsem si prohlížel tapetu a lesknoucí se lino, ve kterém bych se klidně mohl každé ráno upravovat, jako před zrcadlem. Tohle rozhodně není malá chatka, na kterou jsem byl doposud zvyklý.
Přestal jsem obdivovat interiér chodby a přesunul se i s věcmi do dalšího pokoje. Přesněji do obýváku, kde jsem se posadil na obrovský rudý gauč. Ušklíbl jsem se nad tou ironií, která z gauče přímo vyřazovala a zapl si telvizi, abych se dozvěděl,zda se zde ve městě něco nového přihodilo. Ovladač jsem nemusel dlouho hledat. Ležel na konferenčním stolku z dubového dřeva, který byl postavený hned vedle malého křesla, které mělo stejnou barvu, jako pohovka.
Ve zprávách jsem se kromě krádeže kabelky a zítřejšího počasí nedozvěděl vůbec nic. Znuděně jsem si založil ruce v bok a s pravidelným dechem jsem propustil své tělo do slastného vězení jménem spánek.

................................................

Zima se mi do kůže zařezávala čím dál víc společně s železným obojkem kolem krku a pouty na mých zápěstích. Chladné stěny sklepení přidávaly na strašidelnosti a pochmurné atmosféře a ani má vlastní krev ležící v pramíncích na podlaze se nejevila jako upokojující podnět.
Stuhl jsem, když jsem uslyšel hlasité klapání bot z chodby. Věděl jsem co mě čeká, tak jako vždycky.
Klapání bot ustalo a těžké kovové dveře se otevřely.
„Koťátko, jdeme si hrát." Ozval se přeslazený hlas Christiana. Se strachem jsem se natiskl na stěnu, i když jsem věděl, že ho tím spíše pobavím, než abych ho zbavil nemravných úmyslů, jenže mé tělo reagovalo samo od sebe.
Na Christiánově tváři se objevil ulověstný úškrn.
„Přece vy ses nebál. Vždyť už jsi na to zvyklý." Došel až ke mně a za vlasy mě vytáhl na nohy. Z očí se mi spustily slzy.
„Prosím..." bylo jediné, na co jsem se zmohl.
„Ale ale... přece by si nám tu neplakal. Přece bys nechtěl, aby jsme ti přivedli maminku." Zle se usmál, zatímco mi idepínal obojek. Neunikl mi podtón jeho hlasu, který jasně říkal, že pokud by má matka byla zde, zabili by ji.
Se skloněnou hlavou jsem se nechal kráčet temnou chodbou, přes obývák a po honosných schodech do místnosti, kde byla pouze jedna obrovská postel.
„Měl bys být vděčný. Ne každý by ti dopřával den co den slast, kterou od nás dostaneš do sytosti." Ne. To není slast, ale mučení.
„Ó ne, tohle ještě rozhodně není mučení. Ale pokud chceš můžeš zjistit, co to znamená." Vytřeštil jsem oči a pozoroval Chriatiána, jak mi přivazuje ruce a nohy k okrajím postele a odchází kamsi pryč z místnosti. Pokusil jsem se uvolnit lana, ale jako vždy jsem skončil jen se sedřeným zápěstím, které jsem již od modřin, kousanců a spálenin vůbec necítil.
Do místnosti zavanul čerstvý vzduch a ve dveřích se objevil Christián s Alexandrem, držící něco v rukách.
„Prý chceš být dneska potrestaný Sami."

.......................................

Se zatajeným dechem jsem se probudil.
„Zase ten sen." Povzdechl jsem si a na malátných nohách se vydal hledat koupelnu.