Strach jménem láska II

5. kapitola

Po důkladném zmražení těla v ledové vodě jsem se rozhodl pustit na sebe teplou a přivodit si menší šok z náhlé změny teploty. Je to můj způsob, jak se zbavit zlých vzpomínek na nekonečné utrpení, které mě neustále pronásledují v podobě nočních můr. Sice to nefunguje tak, jak bych si představoval, ale již se to stalo mou rutinou, kterou opakuji po každém takovém probuzení.
Mýdlem, které jsem našel v dřevěném šuplíku pod zrcadlem, jsem pomalu přejížděl přes svou hruď a sledoval, jak malé mýdlové bublinky mění odlesky barev podle toho, v jakém úhlu na ně dopadá ostré světlo koupelnové žárovky, a jak je po krátké době pramínky vody svezou k mým nohám, kde popraskají.
Neužíval jsem si uklidňující sprchy příliš dlouho. Pouze tak, aby si mé tělo vzpomnělo na pocit čistoty. Otočil jsem kohoutkem a vystoupil ze sprchového koutu na malý kobereček, který měl zamezit smáčení podlahy. Sundal jsem bílý ručník z držáku vedle dveří a usušil ním všechny kapky vody, lepící se na mou kůži. Když jsem byl dostatečně suchý, nedbaje nahoty a ledového vzduchu jsem odešel z koupelny a zamířil zpět po schodech do obývacího pokoje, kde jsem měl v plánu si ještě zkontrolovat všechny informace o nově objeveném upírovi. Všechno však pokazil domovní zvonek. Zmateně jsem se ohlédl po hodinách, které visely na konci chodby. Ukazovaly 4:47 ráno.Ručníkem, který mi bůh ví proč zůstal v levé ruce, jsem obmotal spodní část těla, abych zakryl své intimní partie a opatrně jsem sešel schody. Pro jistotu jsem sebral ze stolu stříbrný nůž, jenž jsem tam včera večer odložil, a přes chodbu jsem potichu došel ke dveřím. V prosklené části jsem viděl drobnou ženskou postavu, ale díky venku panující tmě jsem nedokázal rozeznat, o koho se jedná. S obezřetností jsem popadl kliku a pomalu za ní zatáhl.

"Ahoj!" Ozvalo se z venku. Netrvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, komu tenhle dětský hlas patří.

"Co tady děláš? A jak si se sem vůbec dostala?" Nevěřícně jsem koukal na malou hnědovlasou dívku s brýlemi, kterou jsem včera zachraňoval ze střechy rodinného domu.

"Přijela jsem za vámi, co jiného. Jo, a vzala jsem si taxík a řidiči řekla, aby vás sledoval. Sice mu to přišlo divné, ale když jsem mu před nos strčila peníze, neprotestoval." Dokončila svůj proslov a nevinně se usmála.

"Rodiče tě budou hledat. Neříkej mi, že ti dovolili pronásledovat cizího muže jen proto, že jim ušetřil poplatky za nemocnici."

"Rodiče si myslí, že jsem odjela stanovat." Po upířích bratrech, bojích s upíry a po neustálém stěhování z místa na místo, mě odrovná malá holka s brýlemi.... skvělý.

"Necháš mě tu jen tak stát, nebo mě pustíš dovnitř?" Přeměřil jsem si ji od hlavy až k patě a stále doufal, že tohle je jen další výplod mé fantazie a já se za chvíli probudím v posteli s potem uprostřed čela a sevřeným prostěradlem v pěsti. K mému neštěstí mě však netrpělivé klepání nehtů o omítku přesvědčilo o opaku.

"Dej mi jediný důvod, proč bych tě neměl nechat venku, nebo zavolat policii." Odpověděl jsem se značnou hořkostí v hlase a mírně nadzvedl obočí.

"Neříkejte mi, že byste nechal bezbrannou holku samotnou venku v 5 hodin ráno."

"Ano nechal." Rychle jsem řekl a chystal se zavřít dveře.

"Prosím..." Špitla, jakoby se chtěla rozplakat.
Ač se mi to jakkoliv protivilo, rozhodl jsem se ji přece jen pustit dovnitř.

"Jednu noc, a pak jedeš domů."

Ano, kapitola je krátká, ale rozhodla jsem se, že už nemůžu vydání dál odkládat. Kapitolu už mám nějakou dobu napsanou, ale (asi jako u všeho) se nedokážu rozhodnout, zda je vše pravopisně správně, jestli jsem často nepoužila ta samá slova, nebo jestli je kapitola celkově dobrá. Omlouvám se, že jste museli tak dlouho čekat na kapitolu, ve které se v podstatě nic neděje, ale každá povídka má nějaké ty nudné části, ne?
Každopádně se s další kapitolou snad nebudu tolik upejpat a vydám jí dřív než za půl roku... snad. :D