Motorkář

III.

Už to byly dva měsíce a já se s Lukášem neviděla. Dost mi chyběl. Byl začátek června a my už se ve škole nemuseli tolik učit, a tak jsem volné hodiny strávila na mobilu a psaním si s přáteli. Lukáš mi ale neodpovídal, ani večer se neozval. Doufala jsem, že je to tím, že je v práci. Dělal v nějaké firmě technika. Když se ale neozval celý týden, dost jsem se o něj bála a každý den mu minimálně 2 krát psala. V sobotu mi ale od něj přišla zpráva.
"Nevíš, kde je?" napsal mi. V tu chvíli jsem nechápala, koho myslí.
"Cože?" odepsala jsem mu.
"No tys byla poslední komu psal, nevíš kde je?"
"Kdo?"
"No kdo asi? Lukáš."
"Ahaaa. Já nevím kde je. Týden se mi neozval." až v tuhle chvíli mi došlo, že mi asi Lukáš nepíše.
"Sakra. Jdu ho najít." řekl mi a tady začala chvíle, kdy jsme se seznámili. Jmenoval se Luboš a byl to jeho kamarád. Do noci jsme si psali a tak ho šel hledat, až další den. Měla jsem o Lukáše hrozný strach. Co se asi mohlo stát? Luboš se mi ale dost zalíbil. Jak vzhledově podle profilovky, tak i podle toho, jak jsme si psali. Bylo to, jako bych si psala s Lukášem. Pak jsem ale musela jít spát.
Další den odpoledne mi Luboš oznámil, kde Lukáš je.
"Ahoj, víš co je s Lukim?"
"Jojo, je v nemocnici."
"Cože? Co se stalo?!" lekla jsem se.
"Kliid, jen včera jak jel od nějaké holky, tak mu to sklouzlo kousek od baráku a má jen pár zlomenin."
"Ježíši... jinak je v pohodě, nic vážného?"
"Jo, jinak je v pohodě."
Lekla jsem se, ale Luboš mě utišil, že to nebylo nic moc vážného.
Asi po dvou dnech mi napsal Lukáš. Byla jsem celá bez sebe, že je v pořádku a živý. Dneska byl nějaký nevrlý, když jsem si s ním psala. Doufala jsem, že to je jen dneska, že má blbou náladu, kvůli tomu, že leží v nemocnici. Ale jak se ukázalo. Bylo to na dýl. Po necelém měsíci ho konečně pustili. Lukáš mi pak ještě oznámil, že neměl jen zlomeninu, ale i menší závažnější problémy, které jsou prý už v pořádku.
Po tom, co se vrátil z nemocnice byl jiný. Ve špatném slova smyslu. Začal být hodně sprostý, pořád mi jen všechno vyčítal, tahal mě do postele, hádal se se mnou a mě to začalo vadit. Ale nechtěla jsem to s ním skončit. Přece jen...znali jsme se docela dost dlouho a já byla do něj zamilovaná. Luboš se několikrát za mě přimluvil, aby mi Lukáš odpustil, i když on furt urážel mě a já zažívala období smutku a strachu, že to se mnou skončí.
Tak se taky po měsíci stalo. Lukáš si se mnou přestal psát úplně a později jsem zjistila, že si našel jinou holku a mě si zablokoval. Bála jsem se. Chyběl mi jeho úsměv, oči, jeho rty i obětí. Trápila jsem se a Luboš mě utěšoval.
Tenhle den si ale budu pamatovat do konce života. 9.7.2016...den, kdy jsem jela s rodinou na menší výlet a přespávali jsme v hotelu. Rodiče měli vlastní pokoj a já se sestrou jsme taky měli svůj pokoj.
Když nám rodiče řekli dobrou noc, vytáhla jsem si mobil, zašla na Facebook a chvíli si psala s kamarády. Naštěstí sestra po chvíli usnula a tak jsem měla klid a ticho. Později večer mi napsal i Luboš, ale byl nějaký nesvůj.
"Copak ti je?" zeptala jsem se ho.
"Noo, já nevím jestli ti to mám říct."
"Lubošku, ty víš že mi můžeš říct všechno :* "
"Noo, dobre."
"Nooo, tak co?"
"Dozvěděl jsem se, že se Lukáš zabil" když mi tohle Luboš napsal, položila jsem mobil na postel a po pár vteřinách se mi na tváři objevily kapky slz. Měla jsem pocit, jako bych se uvnitř zhroutila.
"Ne...to není možný, jak?"
"Narazil s motorkou do stromu."
"Proč?"
"Kvůli tobě.." Tato jeho věta docílila toho, že jsem se akorát víc rozplakala, začala jsem si všechno vyčítat a uvědomila jsem si, že už ho nikdy neuvidím. Jen jsem seděla v posteli, koukala do zdi a nechala slané kapky ať mi stékají po tváři a následně kapou na prostěradlo deky. Doufala jsem, že si jen dělá srandu, ale věřila jsem mu a vím, že Lukáš by toho byl schopen.
Četla jsem si poslední zprávy. Hrozně to bolelo. Poslední věta, kterou jsem mu napsala byla: "Jojo, jasný, seru na tebe!" Všechno jsem chtěla vzít zpátky, já ho nechtěla ztratit, já ho pořád milovala, i když jsem se kvůli němu spíše poslední dobou trápila. Ale už jsem nemohla nic udělat, bylo po všem. V srdci jsem měla prázdný, hluboký a široký příkop, který jsem nemohla zaplnit.
Zbytek noci, už jsem se online neobjevila. Do ranních hodin jsem nemohla usnout. Naštěstí jsem nakonec pak usnula a tak jsem se aspoň trochu vyspala.
Ráno, po snídani, jsme ještě pochodili po pár památkách a já se přetvařovala, jako by se nic nestalo. K večeru jsme už jeli domů a tak jsem se aspoň malinko prospala v autě, při cestě nazpátek.
Další den jsem se ani nevyhrabala z postele. Začala jsem trpět depresemi. Nechtěla jsem s nikým být, už jen kvůli toho, aby mě neviděl plakat. Kamarádi se mě snažili uklidňovat, byla jsem ráda, že mě v tom nenechali, ale moc mi to nepomáhalo.
Nevím proč, ale chtěla jsem se o tom pobavit s mamkou a taťkou. Potřebovala jsem obejmout a slyšet něco pěkného projednou i od nich.
,,Mami? Potřebovala bych si s tebou o něčem promluvit."přišla jsem za ní do obývacího pokoje, zrovna když taťka nebyl doma.
,,No, copak s tebou je?"
,,Zabil se mi kamarád."
,,Proč se zabil?"
,,Kvůli mě naboural s motorkou do stromu."
,,To je debil." odpověděla mi mamka a já na ni jen koukala.
,,Já toho debila milovala." odpověděla jsem jí dost uraženě. On byl úžasný kluk, nemá důvod říkat, že byl debil, když ho neznala. Nějakou dobu mi tam pak říkala, jak je normální že motorkáři umírají. Že je to nebezpečné, a po havárii je z nich jen kaše. Nemohla jsem uvěřit že mi tohle dělá. Každá věc co řekla, mi trhala srdce a tak jsem se po chvíli zvedla a uraženě odešla do pokoje se slzami v očích. Po tomhle už jsem ji přestala věřit a aspoň trochu doufala, že taťka bude jiného názoru.
Ale spletla jsem se. Když k nám přišel do pokoje, začala jsem si o tom s ním povídat, ale měl stejnou reakci jako moje mamka. A tak jsem ho s křikem vyhnala z pokoje. Zachumlala jsem se pod deku a nevylezla.