Don't Be a Fool (CZ fan fikce)

Část pátá

Jackie

Opustila jsem vůni kavárny a vrhla se do tmavých ulic studeného města. Zbývalo pár minut do srazu. V duchu jsem se uklidňovala, že bude všechno v pořádku, nebylo čeho se bát. Natahovala jsem krok. Kolem mě všechno hučelo a skřípalo. Trochu mě to přivádělo k šílenství. Už slyším to trapné ticho mezi námi. Nejsem zrovna povídací tip.

Dorazila jsem na pozemek školy. Srdce mi bušilo o sto šest. Skoro bylo vidět jak mi cloumá hrudník.Vytáhla jsem z kapsy inhalátor pro astmatiky. Nehodlala jsem se mu tam složit po dvou sekundách. Sýpala jsem jako kdybych uběhla pět km. Zatřepala jsem malou žlutou věcičkou v mé pravačce a vdechla látku, která mi denodenně zachraňuje život.

Před tím, než jsem vešla do knihovny jsem si snažila nějakým zázrakem urovnat vlasy, ale vypadal jsem asi jako ovce po zásahu elektrickým proudem, takže to moc nevycházelo. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř.

Shawn

Hned jak jsem otevřel dveře, stála přede mnou maličká žena s dlouhými kudrnatými vlasy. Tak trochu mě to vyděsilo. Usmála se na mě a podala mi obálku. Beze slova odešla a já se vydal mezi těmi všemi knihami dozadu ke stolům. Sedl jsem si na svoje obvyklé místo, tedy ke stolu pro čtyři hned u okna. Venku se stmívalo.

Mávl jsem na přicházející Jackie. Zamrkala, prohrábla si rukou úžasně kudrnaté vlasy, srovnala si brýle s černými obroučkami na nose a sklopila oči. Vždycky kouká na svoje špičky, když s někým mluví.

Docupitala k našemu stolu a posadila se naproti. Svůj pohled věnovala desce tmavého stolu. „Ahoj"řekl jsem jak nejmileji jsem uměl. Proč se takhle snažím? Sám nevím. „Ahoj" položila si ruce na stůl. Její dlaně vypadali hebce. Nehty měla nalakované tmavě modrou barvou. „Jak se máš?"bez očního kontaktu šlo navázat konverzaci docela těžce. „Fajn,a ty?" zvedla svoje obrovské zelené oči a hned jak zjistila, že se na ní dívám, sklopila pohled k dlaním. „No, už mám to téma." usmál jsem se. „Jaké to tedy je ?" jedna kudrlinka ji spadla do obličeje. Dneska její vlasy vypadali úžasně. Změť prstýnků všech možných odstínů kaštanové barvy.

Jackie

Cože? Mám psát práci, ve které se proměním na zvíře a popíšu jeho život, trable atd. ? Tleskám paní profesorko, krásně jste mi podělala všechny plány. A teď tu dřepim na rozvrzané židli naproti klukovi s otevřenou pusou dokořán a brýle mi kloužou z pihovatého nosu...

„Do..Dobře..." v hlavě mi to šrotuje o sto šest.„Začneme u toho zvířete,nemyslíš?" kývnu. Nemám rovnou skočit tady vedle do přírodovědný učebny a přinést vycpaného králíka, aby to bylo víc realističtější?

„Fajn, nápad?" zvedla jsem jedno obočí a následně i pohled. Pak jsem si uvědomila, že to byla chyba. Zíral přímo na moje vlasy. Měla jsem chuť utéct. „Myslím si, že všichni budou chtít být originální, takže si vyberou něco z hmyzu nebo něco mrňavého, nebo naopak ty největší. Nezůstaneme u klasiky? Co třeba pes, kočka..." nenechala jsem ho domluvit a špitla jsem „Liška"

„To se mi líbí." usmál se.Výborně. Vytáhla jsem z tašky notebook a zapla ho. „Ty chceš psát do noťasu? Má to mít přes 1000 slov, vážně to chceš pak přepisovat?" klidně dvakrát. Jsem zvyklá psát na noťasu. Žijeme ve 21. století, ne ve starověkém Římě, kde bys to musel někam vytesat. Jestli tam žiješ, přines si špachtličku.

„Já to pak klidně přepíšu.Napadá mě toho víc, když to píšu do pdf-ka." jen zvedl ramena.

**

V pokoji vládla tma. Netuším, kam zmizela September, asi někam za svoji partou. Zavolala jsem Amy. „Přijdeš na chvilku?" ona byla vždycky jediný člověk, se kterým jsem dokázala komunikovat přímým hlasem, nezadrhávat se,nebo nepanikařit. „Jo, dej mi chviličku." a tři minuty na to se objevila u dveří. Objala jsem ji. Posadila se na Septembřino křeslo a složila si nohy do tureckého sedu.

Po půl hodině vyprávění podrobností okolo našeho života jsme si sedli ke mně na postel.Pak mi oznámila, že jde za tou novou partou a jestli nechci jít sní. Hloupá otázka. Zkoušela mě přemluvit, ale já nemohla.Prostě to nešlo. A tak jsem zůstala sedět na posteli s notebookem na klíně a snažila se nějak pomoct Mercurymu.

A jak tak Mercury lezl na strom,dotkl se přenášedla. Ani o tom neměl tušení. Dopadl na tvrdé parkety, které pod ním úpěnlivě zaskřípali. Kde to jsem?Pomyslel si. Postavil se na nohy a oprášil se od prachu. Vypadalo to jako podkroví. Došel k oknu a vyhlédl ven. Zloles. Vzhledem k tomu, že ještě před chvílí se bál, že ho právě ve Zlolese rozkuchá vlkomág na kousíčky, byl příjemně překvapen. Jenže pak mu někdo položil ruku na rameno. Rychle se obrátil. Myslel si,že to bude Ronie nebo někdo z jeho přátel. Šeredně se mýlil. Primula. V celé své kráse. Neměl jsem proti ní šanci. Sám ne. A co teď.

Shawn

Zůstal v knihovně do zavíračky. Dopisoval jsem text k nové písničce. Snad po sté jsem přepisoval jeden a ten samý řádek. Pak mi knihovnice velice „příjemným"tónem naznačila, že bych asi měl odejít. Mrcha jedna. Protočil jsem oči a vydal se pomalým krokem ke svému pokoji. Dneska večer jsme se měli vidět s partou, ale já neměl moc náladu. Poslal jsem Milesovi smsku, že dneska zůstanu na pokoji. Nedá se říct,že by z toho byl nadšený.

Podíval jsem se na budík u postele.20:07. Ještě mám hodinu a půl do večerky. Vyrazil jsem ven.Město vypadalo jinak za tmy. Přemýšlel jsem, kam půjdu. Vyhrála vyhlídka. Do půl hodinky jsem tam. Ještě že škola je na okraji města, takže je tu i nějaký ten kousek přírody. Vyhlídka je na kopci za školou. Hezky se tam přemýšlí. A tak jsem nasadil sluchátka a šel.

Ahoj (: dneska poněkud kratší kapitola :\ každopádně děkuju za přečtení (: mějte krásný den (: