Don't Be a Fool (CZ fan fikce)

Část druhá

Jackie

„Vstávej Amy, přijedeme pozdě."zatahala jsem jí za vlasy. Zavrněla a otočila se na druhý bok.Dala jsem si do černého batůžku blok, penál, sešit na nápady(to jest texty, nápady na pokračování mé fan fikce, pár obrázků atd.) a žvýkačky, ty nesměli chybět. Mrkla jsem na hodinky.5:20. super čas. Pokud se Amy do 6:00 vyvalí z postele, akorát stihneme zahájení. Mamka nás poveze svým mini cooperem, takže narvat tam všechny věci bude docela sranda.

Samozřejmě jsem měla zabaleno ze včerejšího večera, stejně tak jako Amy, ale nedalo mi to, a musela jsem přihodit pár triček navíc, protože náhoda není blbec, ale pořádná svině. Amen.

***

V matčině autě nebylo k hnutí. Byla jsem moc ospalá na to, abych byla nervózní, a tak jsem věci ponechala náhodě. Stejně se v pátek vrátíme domů, takže se nemusím tolik strachovat, že něco zapomenu. I když bez spodního prádla by se týden proměnil na seriál Kdo přežije. Balila jsemsi ho vůbec? Jooo určitě. A kdyby něco, mám s sebou přece Amy,no ne?

Dojeli jsme na intr a tam si odložili věci do společenské místnosti. Nevím kolik by tam chtěli nacpat lidí, protože jsme se tam sotva vešli my tři. Možná to bylo kvůli odloženým stolečkům, křeslům a dalšímu nábytku studentů.

Intr byl jednopatrový, postavený do půl kruhu, stěny namalované na příjemně žlutou barvu, lino simulující plovoucí podlahu, tmavé dveře do pokojů. Líbilo se mi tu. Byla jsem zvědavá na ty pokoje.

Jenže to už jsme museli na zahájení do přednáškové haly. Měla velká prosklená okna, kterými bylo vidět do zahrady školy porostlé všelijakým rostlinstvem, všechno hezky upravené.

Sedli jsme si do předposlední řady kaskádovitě uspořádaných sedadel.

Shawn

Měl jsem cca deset minut na to dorazit do přednáškovky. Super Shawne, první den a pozdě, zatleskej si aspoň v duchu, páč tohle nemá obdoby. Slíbil jsem ostatním, že tam budu na čas. Víte co je na tom, že jdu pozdě nejlepší? Že už to nezachráním.

Doběhl jsem do haly. Dýchal jsem jako mopsík co právě dostal svůj příděl žrádla.

Rozhlédl jsem se po hledišti. Miles na mě mával a pak ukázal na prázdnou sedačku vedle něj. Držel mi místo. Jak velkorysé. V řadě seděli všichni z naší party. Miles a já – třeťák, September- druhák, vůdkyně všech našich průserů a Hayes- prvák, ale známe ho už dlouho. Tohle bude super rok.

„Promiň, nestihl jsem první autobus, musel jsem tím pozdějš..."

„Zaspals, co?" zeptal se Miles.

„Jo..." dodal jsem s úsměvem na tváři.

„Dobré ráno, děcka." začala ředitelka. Pane bože, ona snad přes prázdniny ještě vyrostla.