Don't Be a Fool (CZ fan fikce)

Část třetí

Amy

„Jackie, vážně mě mrzí, že násrozdělili. Ale nějak to zvládneme. Uvidíš. Dej tomu čas.Zkusíme to příští měsíc." vjela jsem si rukou do vlasů.Chudinka Jackie z toho byla totálně mimo. Ale co se dalo sakradělat? Třeba si s tou holkou sedne. Vypadá celkem fajn. Co sibudeme nalhávat, moje spolubydlící je super. Jmenuje se May. Mámehodně společného. Milujeme módu, stejné knížky a filmy, hodněnázorů a tak dále.

Do našeho pokoje přišla September.Byla se představit už před pár hodinami, asi tak hoďku jsme sholkama kecali u nás na pokoji.

„Nechcete s námi ven? Zasvěcujemenováčky. V dobrém slova smyslu, nebojte se." mrkla na mě.

„A o co jde?"zeptala jsem se.

„Budeme se představovat, asi siněčím připijeme, popovídáme si s lidma v našem oboru. Nicextra, ale je to fajn.

„To zní super. Já určitě půjdu.Jackie?" otočila jsem se na ni.

Jackie

Upřímně, já nejsem ten tip, co sejde bavit s ostatníma. Chtěla jsem si jen zalézt do postele a psátdál. Dneska když jsem koukla do komentářů, vypadali asi nějaktakhle : Co bude dál s Mercurym?, nebo @green-eyed to nám nemůžešdělat, teď neusnu do té doby, než nepřidáš další kapitolu.Aby jste rozuměli, moje povídka je o zázračném chlapci jménemMercury, který se narodil s magií v krvi. Autor napsal pouze třidíly a pak prohlásil, že ho toto dílo nebaví a že nevydá dalšídíl. A tak vznikl můj nápad v příběhu pokračovat. A nějak seto chytlo. Nazvala jsem to Kouzla a jiné maličkosti.

„Ne děkuju. Já dneska zůstanutady." Amy mě provrtala pohledem. A jéééje.

„Já ale jdu Jackie. Vážně chcešzůstat?" zvedla obočí. Jen jsem kývla.

***

Otevřela jsem okno, stmívalo se. Vkuchyňce jsem si udělala kafe a hupsla do čerstvě povlečenépostele. Rozsvítila jsem lampičku. Úžasný podmínky pro psaní.Pustila jsem se do toho

Mercury ztrácel dech. Běžel už snadcelé hodiny. Vlkomág mu byl v patách. Mysli Mercury, co by udělalaRonie? Schovala by se v koruně stromu? Dost možná. A nebo že by,„neviditelnost" zašeptal. Najednou byl neviditelný lezl nastrom a nemohl popadnout dech. Hůř se ten večer vyvíjet nemohl. Ajak tak lezl na strom...

Nestihla jsem dopsat větu, protoženěkdo zaklepal na dveře. Teď jako fakt? Aaaaaaaa

Došla jsem s velkou neochotou kedveřím a z těžka je otevřela. Usmívající se mladík s rukama zazády a špičkami nohou u sebe. „Ahoj, jsem Miles SamuelHarrison." podal mi ruku. Ze slušnosti jsem mu stisk opětovala asdělila mu svoje celé jméno. Byl docela hezký. Černé vlasysčesané dozadu a úplně černé oči. Akorát jsem na něj koukalajako na žirafu (nic ve zlém) přes to, že já mám 180 cm. Muselmít minimálně dva metry.