Nikdy se nepřestal smát

Kapitola první

„Tak tady je jídelní sál, sem budeš svého pána doprovázet. Budeš čekat tady-hle v rohu a kdyby cokoliv potřeboval, tak za ním okamžitě při... poslouchej mě ty jeden nevychovaný spratku!" Rozkřikl se na chlapce, který s nepřítomným výrazem ve tváři zíral na malbu na stěně. Chlapec se na něj rychle otočil a omluvně se na něj zadíval. Vysoký, vyzáblý muž s nezdravě bledou pokožkou si jen povzdechl a s tlumenými nadávkami, co za stupidního osla to zas má na starost, se vydal dál do útrob spletitého bludiště hradních chodeb. Chlapec ho poslušně následoval. Na tváři mu pohrával lehký úsměv a očima kmital sem a tam, to aby mu nic neuteklo. Nemůže se mu to zazlívat, byl přece v lidském světě úplně poprvé. Vše pro něj bylo nové a neznámé. Vše ho zajímalo, vše chtěl hned poznat.

Už to byly dvě hodiny, co ho správce začal provádět po hradu. Musel to tu aspoň trochu znát, pokud se měl stát sluhou jednoho z princů.
Zastavili se u velkých dubových dveří. „Máš štěstí," obrátil se k němu správce. „Ještě chvíli a promeškal bys to. Tady-hle za těmi dveřmi se nachází sál. Stoupneš si do řady k ostatním chlapcům, budeš potichu a budeš se chovat slušně. Běda ti jestli ne!" Sípavý kašel přerušil jeho proslov. Z dlouhého nosu mu vylétla dlouhá nudle, až se chlapec otřásl zhnusením. Jen tak tak ho minula. „Princové si pak vyberou své nové sluhy, " pokračoval po skončení zajíkavého kašle. Chlapec kývl a už, už se hrnul dovnitř, správcova vrásčitá ruka jej však zastavila. Chvíli němě otvíral ústa, slova však stále nevycházela. Nakonec ze sebe jen vypravil „Hodně štěstí, chlapče." S tím uvolnil stisk na jeho rameni. Chlapec se zářivě usmál a zmizel za těžkými dubovými dveřmi.
Stařec tam chvíli ještě stál. Litoval chlapce, protože pokud si ho jeden z nich vybere, nepotká ho nic dobrého. Nikdo nikdy nevydržel dlouho. Ani nevěděl, proč se mu najednou chlapce tak zželelo. Možná pro jeho spanilou tvář a dobré srdce. Jeho nevinnost. Nebo možná protože věděl, že takové jako on má mladší z princů nejraději.

Dveře se s vrznutím otevřely. Všichni přítomní okamžitě v očekávání pohlédli do dveří. Jaké bylo jejich zklamání, když zjistili, že je to jen další mladík, který se uchází o místo jednoho ze sluhů. Chlapec se v tichosti zařadil do desetičlenné řady. Pár chlapců si ho s neskrývaným zájmem prohlíželo. Zbytek na něj však hleděl velmi nevraživě. Byl to nový konkurent, který je mohl připravit o vysněné místo sluhy samotného prince. Chlapec jim však pátravé a nepřátelské pohledy oplácel pouze zářivým úsměvem. Jeden z chlapců, hnědovlasý vysoký urostlý a samý sval, na něj hleděl obzvlášť nepřátelským pohledem. Nelíbil se mu. Nevěděl proč, ale jak ten zpropadený kluk vešel, znervózněl. On tu práci potřeboval, jeho matka byla velmi nemocná a jeho malý bráška a sestřička... Tu práci musí získat. Musí zajistit obživu rodině. Rodině, kterou bezbožně miloval. A tenhle zakrslík mu v tom nezabrání.

Obrovská rána vyděsila všechny přítomné. Někteří sebou vyděšeně cukli, jiní slabě vyjekli. Nikdo se však nepohnul ani o píď, všichni jen s neskrývanou bázní zírali na muže stojícího před nimi. Byl vysoký. Vlasy barvy sena měl sčesané dozadu. I přes bělostnou košili se rýsovaly jeho svaly. Něco na něm jim však nahánělo strach. Možná úsměv podobný šklebu ďábla, nebo to snad byly oči, které na ně hleděly jako na kus masa. „Vaše výsosti!" vtrhl do místnosti zavalitý mužík. Jeho prasečí očka kmitala sem a tam. Byl celý rudý, musel utíkat, ale to by poznal i slepý, ten muž totiž strašně funěl. Princ jen pozvedl obočí a tlouštík spolkl peprnou nadávku na účet toho rozmazleného spratka. Vážně netoužil po takovém nepříteli. Rychle přešel doprostřed místnosti, tudíž před nastoupené chlapce. „Ehm." Odkašlal si, aby si sjednal ticho v naprosto tichém sále. Možná chtěl jen zahnat trapnost svého příchodu. Kdo ví? „Dovolte mi, abych vám nyní představil prince Adriana, druhorozeného syna krále Viktora. A prince Christiana, prvorozeného syna krále Viktora a budoucího následníka trůnu. Zraky všech se okamžitě upnuly na osobu, které si do té doby nikdo nevšimnul. Většina z nich však svůj pohled okamžitě odvrátilo jinam. Jen usměvavý plavovlasý chlapec od prince neodtrhl pohled. Prohlížel si jeho svalnaté tělo, jeho havraní vlasy, které měl nedbale svázané do drobného cůpku. Nezastavil se ani u očí, které zlostně hleděly na stojící chlapce. Jediné u čeho se skutečně pozastavil, byla jizva, která se táhla od koutku pravého oka až ke konci brady. Ta jizva ho fascinovala, nemohl od ní odtrhnout zrak. Líbila se mu. „Velectění princové si nyní vyberou své budoucí sluhy. Nezapomeňte prosím, že nemá cenu nikterak protestovat, pokud nebudete vybráni. Tedy pokud nechcete problémy." Uchechtl se tlouštík. Princ Adrian se okamžitě rozešel k chlapcům. Prohlížel si je. Bral si jejich tváře do dlaní. Byli jako zboží na trhu. Nakonec se však zastavil u blonďáčka, nevesele se ušklíbl a skousl si spodní ret. Tenhle se mu líbil. Ten nevinný úsměv, ty velké modré oči, to drobné tělo... Už k němu vztahoval ruku, nejspíš aby zkusil hebkost alabastrově bílé pokožky, jestli je tak jemná, jak vypadá. Jeho ruka však byla sražena stranou. Překvapeně pohlédl na důvod odražení své ruky. Když spatřil svého bratra, v očích mu probleskla zlost a hněv. Nic nezmohl. Byl starší, a tudíž měl právo vybírat první. Nezbylo mu nic jiného než s nenávistným výrazem sledovat svého bratra, jak vychází z místnosti v doprovodu svého nového sluhy. Blonďatého chlapce s modrýma, hlubokýma očima a zářivým úsměvem. Už se nemohl dočkat chvíle, kdy uvidí, jak se z těch očí řinou slzy, a po krásném úsměvu zbude jen mlhavá vzpomínka.

Zdravím, tak první kapitola je na světě. Snad se líbila. Za jakýkoli ohlas budu moc ráda. :-D.