Nikdy se nepřestal smát

Kapitola jednadvacátá

Křik. Pláč. Krev. Svist. Prosby. Sliby. Výhružky. Nic. Nic nepomohlo. Christian se svíjel v křečích na posteli. Theo stál nad ním. Bič zkrvavený a pohled prázdný. Princova záda vypadala otřesně. Hluboké, krvavé šrámy pokrývaly dřív neposkvrněnou pokožku,
třásl se. Vzlykal. Tolik si přál zemřít. Tolik si přál, aby trest vykonal ten černovlasý bastard a ne tahle blonďatá zrůda s modrýma očima.
„Už stačí." Zarazil další ránu a vzal mu z rukou bič. Theo nevnímal. Sám se třásl. Pohled na rány, které on sám způsobil, mu nedělal dobře. Naopak.
,,C-co jsem to... " Šokem rozšířené oči. Ještě větší třas ovládl jeho tělo.
„Tohle není správné, tohle jsem neměl. Já..." Azazelova náruč ho uklidnila. Kolíbal s ním ze strany na stranu.
„Udělal jsi to, co on dělal všem ostatním. Co on dělal tobě." Theo se zadíval do rudých očí.
„Ale neznamená to pak, že jsem stejný jako on?" Na to Azazel neměl odpověď. Ubliž někomu tolik, jako on ublížil tobě a staneš se mu rovným. Staneš se stejnou osobou jako on.

„Williame." Klečel před Bohem a pohled měl upřený do země.
„Bereš si Adeline za svou ženu, budeš ji ochraňovat v dobrém i zlém. Budeš ji milovat jako sebe samého a mnohem víc?" Tíživé ticho a upřené zraky všech na něj doléhaly. Nechtěl. Musel. Theo byl pryč. Adeline tu byla. Neopustila ho.
„Ano, beru, " vydechl tiše.
„Tímto z moci mi svěřené, vás prohlašuji za muže a ženu." Políbili se a všichni jásali. Všichni se radovali a William si v tu chvíli nepřál nic jiného než vzít svá slova zpět. To již ale nebylo možné. Jeho žena se do něj zavěsila. Ona šťastná byla. Získala výbornou partii. Bude mít dokonalou rodinu. Její svět je nyní dokonalý.
Oslava ubíhala rychle, příliš rychle. Brzy již nastal čas, aby se manželé vydali do své komnaty.
Bál se toho. Bál se noci s ní. Tolik se bál. A čeho? Sám nevěděl.
S lehkostí ji položil na postel a nalehl na ni. Jejich polibky byly jemné a z Williamovy strany spíše chabé. Mapoval dlaněmi její tělo. Ne, nebylo to ono. Tam kde si přál, aby to bylo ploché to bylo moc objemné a naopak. Příliš dlouhé vlasy. Příliš všeho a příliš málo. Ona nebyla Theo. Ona byla Adeline. Žena ne muž. Člověk, kterého nemiloval. Člověk, u kterého si myslel, že mu Thea nahradí. Marně. Teprve teď mu to došlo, ale teď již bylo příliš pozdě. Pozdě litovat. Pozdě prosit. Za svá špatná rozhodnutí každý zaplatí. Jednou nebo později určitě ano. Není úniku. Není záchrany. Není pomoci. Vina tě bude sžírat, dokud se nezblázníš.

„Vážně to chceš? " Azazelův hlas překypoval starostí, což u něj nebylo běžné.
„Chceš snad, abych tě prosil?" Více od sebe roztáhl nohy a provokativně se zavrtěl. Výkřik rozkoše a bolesti se rozlehl místností, když Azazel poprvé přirazil. Setrval ve své pozici a až po chvíli se začal pohybovat. Bylo to dokonalé. Bylo to skvělé. Bylo to ještě lepší, než snil.
Theo se propínal nad neznámým pocitem slasti a hlasitě sténal. Cítil Azazela všude a měl pocit, že se rozpadne na malé kousky. Nehty zarýval do Azazelovy pokožky a zanechával za sebou krvavé čáry. Oba milenci si to užívali. Postel se pod nimi třásla, jak Azazel prudce přirážel a Theo žádal o víc. Vyhovovali si ve všech směrech. Pocity, smýšlením, touhou. A stal se tím vyvoleným Azazel. To Azazel mohl ochutnat tohle tělo dobrovolně ze strany jeho majitele. To Azazel ukázal Theovi, že i sex může být krásný.
Hlasitě oddechovali. Oba dva měli těla pokryta znaménkami lásky a kousanci, taky otlaky od prstů a škrábanci. Theo se vyhoupl nad Azazela a vnikl do něj prvním prstem. Azazel se nebránil. Spíš se podivoval nad energií blonďáčka.
Z Azazelových rtů se vydral slastný sten, když mu Theo začal dráždit ono místečko. Sám od sebe začal přirážet proti prstům modrookého.
„Tak nedočkavý." Otřásl se vzrušením nad zhrublým hlasem svého milence.
„Notak," zakňoural a přejel si rukou po své vztyčené chloubě. Ruce mu však byly chyceny a položeny nad hlavu. Slastí vykřikl a užíval si pocit plnosti. Přírazy nebyly vůbec tvrdé, jeho tělo bylo zasypáváno polibky. Bylo to jemné jako Theo sám. Bylo to milování, které oba chtěli. Chtěli tvrdost i jemnost a oba dva si to dokázali dát. Oba dva si dokázali splnit všechny tužby.
Teď spali. Jeden v objetí toho druhého. Jenže netušili, že se děje něco zvláštního. Něco co se nikdy dít ani nemělo. Propojení duší. Něco, co bylo dávno předurčeno osudem. Něco co by mohlo ohrozit, celkovou existenci nebe i pekla. Vše bylo propojeno. Všechno, co se stalo, ale změn se bojí každý. Změny znamenají zlo, pro ty, kteří je odmítají a nechápou je.

Satan nepřítomně podupával nohou. Nacházel se v nebeském sále a nelíbilo se mu tu. Bůh si ho sem předvolal, jako by snad byl nějaký jeho sluha.
„Víš, co se stalo! " ozval se hromový hlas Boha.
„Samozřejmě." S nezájmem si začal čistit nehty.
„Jak jsi to mohl dopustit! Není to správné ani možné!" Satan se zachechtal.
„Koho by napadlo, že se to stane? Ale musím uznat, že na to skočili rychle. Má krev se nezapře."
Bůh zrudl vzteky.
„Nedovolím, aby něco takového zničilo můj svět! Musí se to zlikvidovat."
„Ne!" odsekl Satan. Sám nechápal, proč tomu brání, ale ta představa, že by něco takového udělal svému synovi? Ne. Nikdy. Svého syna miloval, i když to nedal nikdy najevo. Vždy zabil a potrestal ty, co jeho synu jako malému ublížili. Co se ho opovážili dotknout.
„Zabijeme to." Hlas Boha se třásl. Měl si vybrat mlhu. K tomuhle by pak nikdy nedošlo. Nikdy by se nestalo tohle. Něco tak odporného a nechutného.
„Pak vyvoláš válku. Peklo je nikdy nevydá." Ticho se rozlehlo sálem tak tíživě a zle.
„Tvůj syn to zavinil. Tvůj syn není normální muž." Dál Bůh křičel do světa svůj hněv.
„Jak by taky mohl, když jeho matkou je smrt, která se dokáže zhmotnit jak do podoby ženy tak muže." Miloval obě podoby své polovičky. Jak sexuálně tak i romanticky. Azazel nezdědil jen krásu a eleganci. Zdědil i to, co žádný muž nemá.