Nikdy se nepřestal smát

Kapitola dvacátá

Theo seděl na posteli a houpal nohama. Černá křídla roztažená a pohled upřený z okna na hvězdnou oblohu. Bylo to již deset hodin, co se stal padlým andělem, co byl vyhoštěn, co ztratil svůj domov a svou rodinu.
Nyní se nacházel v jednom zámečku, na který se díky Azazelovi, vypravil princ Christian v doprovodu svých sloužících. Princ byl momentálně zavřen též v jedné z komnat. Seděl také na posteli. Narozdíl od Thea však nepřemýšlel. Nemohl. Jen tupě zíral na svůj odraz v zrcadle. Na své krví podlité oči, na modřiny a kousance, které zdobily jeho tělo. Jen vstát, rozbít zrcadlo a ukončit konečně své trápení. Bylo by to tak snadné a on. On toho však není schopen. Není schopen cokoli udělat bez výslovného rozkazu toho ďábla. Mohl jen sedět a zírat na svůj odraz a čekat. Čekat, kdy na něm ďábel opět ukojí svou touhu a sadismus.

Azazel opatrně otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Theo ho ignoroval. Dál seděl na posteli a díval se z okna. Rozešel se k němu a posadil se hned vedle něj. Stále nijak nereagoval. Rukou mu pohladil černá křídla.
„Tak krásný." Jeho podmanivý hlas se nesl tichem a zahřál srdce padlého anděla. Konečně se k němu otočil.
„Ne tolik jako ta tvá,"Azazel strnul. Ten hlas, byl tak... jiný a přesto stejný. Ten líbezný, nevinný a křehký hlas náhle neznatelně zhrubl a jistý tón jasně poukazoval na to, že tento hlas je podbarven touhou a taky přitažlivostí. Nebezpečnou přitažlivostí. Temnota ho změnila a to Azazela vzrušovalo snad ještě víc. Uchopil do rukou andělovu tvář. Ta tvář se na něj usmívala křivým úsměvem, v očích se nezbedně a nebezpečně lesklo. Co ale Azazela zarazilo, byl čin anděla. To Theo přitiskl své rtíky na ty Azazelovi. Ďábel neprotestoval. Sám se do polibku zapojil se stejnou dravostí. Navzájem si dopřávali divoké polibky. Náhle Azazel vyjekl. Nečekal zmáčknutí svého pozadí. Tento čin ztrestal bolestivým skousnutím spodního rtu. Stále to byl on, kdo si chtěl ponechat tu dominanci. Theo si olízl pramínek krve, který mu vytékal z úst a nevinně se na Azazela usmál. Ten se uchechtl. Tento Theo se mu líbil doopravdy ještě víc. Děsivé modré oči se na něj žádostivě upíraly a přímo vybízely k dalším činům.
„Necháme to na jindy, andílku," zavrněl Azazel, nadzvedl mu bradu a naposledy ho políbil.
„Teď ti začne trénink a já jsem tvým instruktorem," zahlédl zklamání v andělově tváři.
„Neboj, i tohle je součástí výuky a domácí úkoly budeš taky dostávat." Mlsně si olízl rty a nechal se povalit na postel do dalšího dravého polibku.
Temnota ho změnila, nebo spíše ta zrada. Ten hloupoučký, důvěřivý chlapec byl pryč. Zbaven všech jistot, nechal na povrch vyplynout svou temnou část. Část, která v něm čekala. Čekala, kdy se bude moci probudit k životu a nyní nastala ta chvíle.

„Znovu! " Opět se rozmáchl mečem a opět minul. Meč byl příliš těžký na drobné tělo. Vzteky zasyčel a nakopl opodál ležící balvan. Už hodinu hledali pro Thea vhodnou zbraň a stále marně. Azazel postával opodál. V bezpečné vzdálenosti. Nehodlal opět být svědkem nepovedené střelby z luku.
„To nemá cenu. Jsem neschopný." Theo byl zklamán. Čekal, že bude alespoň trochu silnější a byl to jen omyl.
„Každý pekelník má předurčenou zbraň. Poznáš to podle brnění a dobrého pocitu, který projde tvým tělem a také nápisem na její části. Tady, zkus hledat dál." Máchl rukou k dalšímu tuctu zbraní a Theo se opět vydal hledat. Palice a kladiva přecházel bez povšimnutí. Na zkoušku potěžkal v ruce malý nožík, ale hned ho následně s nezájmem vrátil na místo. Náhle jeho pozornost ale upoutaly středně dlouhé dýky. Tak akorát do ruky. Byly zhotoveny z tmavého kovu a na každém jílci bylo vyryto jedno slovo. Dohromady tvořící celek. infracta anima. Zlomená duše. Theo z těch dýk nemohl spustit zrak a jako omámený se k nim vydal. Když je uchopil do rukou, projel jím záchvěv vzrušení a jakéhosi naplnění. Azazel spokojeně přikývl. Zbraň, s kterou bude brát životy, mu byla přisouzena. Sám byl vlastníkem malého, rubíny posázeného meče.
Sledoval Theovi ladné pohyby, když na zkoušku hýbal dýkami. Ty dýky se právě staly jeho součástí. Jeho vyzobrazením. Jeho zlomenou duší, která se hodlá mstít.
„Dáme se do cvičného souboje." Rozhodl po chvíli Azazel a v rukou se mu objevil jeho meč. Ten pocit držet tu zbraň opět ve svých rukou.
I jeho zbraň nesla svůj nápis amissus, ztracený. Pekelné zbraně jsou jako jejich vlastníci. Jsou odrazy svých vlastníků. Odrazy jejich duší.

Jejich cvičení probíhalo zajímavě. Theo, ač zbraň v ruce nikdy nedržel, bojoval jako zkušený bojovník. Azazel sic byl o něco lepší, ale i tak byly jejich síly vyrovnané. Tohle bylo kouzlo pekelných zbraní. Vedly ruce svých pánů a nikdy se nevzdávaly. Čím silnější mysl pána, tím silnější se stala zbraň.
Uhýbali jeden druhému. Zbraně o sebe narážely a každý náraz doprovázel třeskot. Brzy byli již oba příliš udýchaní a zpocení. Skončili současně. Rozvalili se na zemi. Theo se opřel o Azazelovu hruď a Azazel kolem útlého pasu omotal své ruce. Byla to láska, co ti dva dělali? Sami to nevěděli. Věděli ale, že jeden druhého nezradí, ať se bude dít cokoli.

Christian se zvedl a podle rozkazu se začal svlékat. Nahý ulehl na postel a čekal. Dnes jde dříve než obvykle. Znovu si na něm užije a pak bude mít zase pokoj. Zatím. Dveře se otevřely. Slyšel kroky. Zdvojené kroky. Není sám. Kdo by... No jistě. Ten blonďáček. Ten mu, ale nic neudělá. Bude se jen dívat, jak si na něm ten černovlasý užívá. Už dávno mu došlo, že to nejsou lidé, nýbrž nadpřirozené bytosti. Ďáblové? Ano, tím si byl jistý.
„Do toho, vzpomeň si na to, co ti dělal, vrať mu to. Ať okusí tu samou bolest jako ty." Christian se napnul. To ne. Ten blonďáček toho není schopen. Viděl ho. Viděl, jak je slabý a neschopný. Ten to nedokáže. Pousmál se. Dnes je možná v bezpečí... Jak šeredně se mýlil. Bič zasvištěl vzduchem a poprvé se dotkl nedotčených zad prince. Další rány přicházely v rychlých intervalech. A Theo nic necítil. Necítil ani radost, ani znechucení. Necítil nic. Jen práskal bičem a nechával prázdnotu srdce vyjít na povrch.