Nikdy se nepřestal smát

Kapitola osmatřicátá

„Proč jsi to sakra udělal! " Gabriel byl přitisknut na stěnu. Nebyl schopen pohybu. Jeho hrdlo bylo sevřenou chladnými prsty, které nepolevovaly ve svém stisku.

Theo se sotva držel na nohou, ale i tak se v něm našla ještě síla k tomuto činu. „Já měl zemřít, chápeš? Tohle nebylo v mém osudu." Jeho hlas nabíral zoufalého tónu. Měl zemřít, ale ten kluk tomu zabránil. Na jeho stavu se též podepisovala ona skutečnost, že nebyl schopen vykonat svou pomstu a bylo to na něm znát víc a víc. Hněv střídal smutek a bezmoc naplňovala jeho srdce. Stisk kolem chlapcova krku polevil a on, lapaje po dechu, se zřítil k zemi. „J-já, "zachraptěl a setřel si sliny z úst. Z očí se mu valily slzy, byl zraněný a právě zažil to, co nenáviděl ze všeho nejvíc. Bál se toho. Bál se udušení. Postupné smrti, u které si byl dotyčný jistý, že přijde o život a zároveň neschopnost s tím cokoliv dělat. Takhle se mu odvděčil za záchranu života?

Theo klesl na kolena vedle mladého, třesoucího se anděla. „Ani nechápu, proč jsi to udělal, " pozvedl mladíčkovu tvář a jemně jej pohladil po zarudlých líčkách. Už nic neříkal. Nebylo třeba. Oba zde klečeli. Theo se pomalu díky magii uzdravoval a současně věnoval léčivé účinky i Gabrielovi.

Kolem nich bylo ticho. Všichni se vzpamatovávali z náhlého útoku. Živí hledali mrtvé, zranění hledali lékařskou pomoc. Každý si hleděl hlavně sebe a svých blízkých a ti, kteří ztratili, své milé proklínali a slibovali krvavou pomstu nebesům.

„Furieli?" zakníkl Zair nechápavě a pokusil se otočit. Nerozuměl tomu. Vypadal jak mrtvý. On byl mrtvý, tak jak je to možné? Konečně se otočil a mohl pohlédnout do tváře, která jej připravila o hlas. Pomalu položil své roztřesené ruce na obličej jemu tak známý a přesto tak cizí. „Co jsem ti to provedl? " zašeptal do ticha místnosti a Furiel se pousmál. „Žiju, to je hlavní, ne?" zhluboka se nadechl. Cítil se zvláštně. Podivně lehce a zároveň jej mrazilo po celém těle.

Zair si detailně prohlížel milencovu tvář. Duhovky očí byly skutečně bílé a měl pocit, jako by se mu díval až do duše. Pod očima měl klikaté šedé čárky. Na první pohled nepatrné, z dálky naprosto neviditelné. Rty byly ale černé, jako by je někdo pomaloval uhlem. Celková barva obličeje byla nezdravě pobledlá a lícní kosti byly více vystouplé, což však Furiela činilo více přitažlivým. Opatrně obešel Furielovo tělo a pohlédl na jeho záda. Zmateně zamrkal a přejel po místech, kde měla vyrůstat křídla. Zaráželo jej, že zde nebyly ani jizvy. Nic. Záda byla panensky čistá, neposkvrněná. Ani škrábance, co na nich Zair zanechal, po divokých nocích se na zádech již nevyskytovaly. Neodpustil si drobný polibek na jednu z lopatek. Přežil. Objal jej a vdechl jeho vůni. Ani si neuvědomil, že se jeho tělo začalo neovladatelně třást zimou, která k němu přicházela z druhého těla.

Furiel si k sobě Zaira otočil čelem, chvíli si prohlížel uslzený obličej muže, pro kterého byl schopen obětovat i svůj život. Zair si myslel, že to on byl Furielovým vězněm, že to on mu propadl, ale pravda byla jiná. To Furiel byl vězněm. Byl vězněn až nezdravou láskou a závislostí k tomuto muži.

Jednu paži omotal kolem Zairova boku a tou druhou jej chytil za zátylek, za který si jej přitáhl do hladového polibku. Rty do sebe zapadly jako skládačka a byly rozhodnuty se od sebe na dlouho neodtrhnout.

Perixel to se zájmem sledoval. Fascinovaně hleděl na ony dva muže a na to, co s nimi polibek dělal. Pomalu se narovnal ve svém křesle. Sledoval, jak se z Furielových zad vynořila do obrovských rozměrů křídla z kostí. Sledoval, jak klikaté čárky pod Furielovýma očima získaly uhlově černou barvu. Sledoval, jak černé rty ještě o něco více ztmavly a bílé oči děsivě světélkovaly a sem tam se přes bělmo přehnal šedý stín. Zairovo tělo se v Furielově sevření nezvladatelně třáslo. Jeho rty byly taky černé, pod jeho očima byly též černé čárky a jeho oči nepřítomně hleděly do stropu chýše. Modrá kůže pomalu bledla.

Perixel jediným kopancem od sebe ty dva rozdělil. Zair se bezvládně zhroutil k zemi. Jeho hrudník se sotva nadzvedal a z jeho úst vycházely jen chrčivé zvuky. Furiel na to vše zděšeně hleděl. Křídla již zmizela, ale rty byly stále plně černé a pod očima jasně plály černé rýhy. „Co jsi mi to provedl! " vykřikl na Perixela, ten nestačil nic udělat. Byl přitisknut na stěnu. Furiel byl silný a děsivý. Síla, která v něm kypěla a přebývala, byla ohromná a neznámá. Nově získaná síla. „Co já udělal?" zasmál se mladý muž a pohodil hlavou. „To spíš ty. Málem jsi ho zabil." Furiel pohlédl na bezvládného Zaira, který se neovladatelně třásl. V tu chvíli byl u něj a konejšivě pohupoval s jeho tělem. „Tvé tělo potřebovalo energii, tak sis ji vzal. Uděláš to pokaždé. Je jedno jestli budeš mít sil dost. Pořád můžeš mít víc, tvé polibky berou životní energii druhým. Jsi nenasytný. Ještě chvilku a zabil bys jej."

„Jak jsi to mohl tak moc zvorat!" vykřikl rozlícený muž a udeřil bělovlasého anděla do tváře. „Hlupáku! Slabochu! " Dál jej častoval odpornými nadávkami. William to vše mlčky přijímal. Uvnitř něj však rostl hněv a smutek. Každý jiný otec by byl vděčný za to, že jeho syn přežil. Jeho otec jej však posílal zpět do horoucích pekel. „Už ti nedovolím mařit mi mé plány. Ani toho ubožáka jsi nedokázal zabít. A před tím ani jeho milence a jeho dítě, kdybych nezasáhl..."

William ztuhl. Nechápavě pohlédl do tváře svého otce, kterému vždy důvěřoval a choval k němu respekt. „Cože?" Schytal ránu do žaludku a svalil se k zemi. Stále byl zraněn po těžkém boji a tak nebyl schopen reagovat, byl příliš sláb. „Otče! " z očí mu tekly slzy. Postava muže se nad ním skláněla s mečem v ruce. „Otče, proč? " zachraptěl bezmocně.

„Nenazývej mě svým otcem. Neurážej mě ještě více svou neschopností a prosbami. " Napřáhl se k ohromnému úderu. Williamovi se v očích míhalo vše dohromady. Pomalu mu všechno docházelo. Vše si uvědomoval.

„Ty."

„Ano já," usmál se stařec a zabodl meč do srdce svého syna.

„Neboj se," zašeptal umírajícímu Williamovi do tváře. „Tvého syna vychovám lépe než tebe," hleděl do očí synových, dokud si nebyl jist, že z nich nadobro vyprchal život. Tak zemřel. Sám, zrazen tím, komu důvěřoval nejvíce, tím ke komu vzhlížel v bezmezné úctě. Už nikdy víc nebude moci spatřit svého milovaného syna, již nikdy nebude moci Theovi říci, že on to neudělal, že on jej jen doopravdy miloval sobeckou a hamižnou láskou, přesto ale tak bolestně oddanou.