Help Me! ✔

3. díl

O 5 let později

"BaekHyune, musíš to odevzdat co nejdříve. Nemáš na to už moc času." upozornila mě moje spolupracovnice, která mě skoro pořád vytahuje z nějakých průšvihů.

A že jich je od jisté doby hodně.

"A dnes k nám přijde nový ředitel." upozornila mě a odešla.

"To mi tak chybělo. Sakra..." rozcuchal jsem si dobře upravené vlasy.

Chtělo se mi brečet. Kéž by to šlo. Už jsem dlouho nebrečel. Ani nevím, jestli vůbec vím, co to spouští takové ty průhledné kapky. Slzy se tomu myslim říká.

No nic...jdu odevzdat svou práci, na které dělám přes měsíc...

"Děláš si ze mě srandu? Předělat." zařval na mě můj šéf a práci mi roztrhal vedví.

Jen jsem na něj koukal s otevřenou pusou.

"No co tu ještě stojíš? Vypadni." ukázal rukou ke dveřím.

No...nový šéf nebude tak hrozný. Bude lepší. Toto je ztělesnění samotného satana. Vracel jsem se do svého oddělení, ale vrazila do mě má sekretářka a všechny papíry se válely na zemi.

"Pardon.." už se chtěla sehnout, aby to sesbírala, ale já ji zastavil se slovy, že to je v pořádku.

Ona šla dál a najednou kolem mě bylo až moc velké halo. Podíval jsem se před sebe. Viděl jsem pár velice drahých černých bot. Mám průšvih?

Polkl jsem a odvážil se s pohledem jít nahoru. Dokonale upravený oblek a ani jeden záhyb. Stačilo mi to, ale...pro jistotu jsem se podíval i na obličej.

Shit...

pomyslel jsem si. Přede mnou stál....ON. Postavil jsem se pomalu a díval se mu do obličeje.

"BaekHyune...dlouho jsme se neviděli." podal mi ruku.

"Ano ChanYeole..." zakoktal jsem se a pak jsme se všichni rychle vrátili ke své práci.

Co tady sakra chce...?

Pak mi to došlo...nový šéf...Park ChanYeol je tím novým ředitelem.

Pořád mě sledoval. Po jeho boku stál nějaký chlap a cosi mu vykládal. On se však bez mrknutí oka díval jen na mě. Děsilo mě to. Nemohl jsem ani normálně pracovat. To bylo nejhorší. Vždy, když jsem něco upustil, a to bylo jen kvůli němu, tak se tomu pousmál a když se naše pohledy střetly...mrkl na mě. Odešel do své kanceláře a dělal si tam něco svého.

Měl jsem z něj strach. Nevím proč....něco se mi na tom ani náhodou nelíbí.

"BaekHyune...nejdeš ven? Dlouho jsme se neviděli. Můžeme někam zajít." navrhl mi po telefonu můj dlouholetý přítel Luhan.

"Promiň Lu, ale...já už mám něco domluveného. Mrzí me to. Ale někdy ti to vynahradím." zasmál jsem se.

"Dobře nevadí. Tak si užij večer. Ahoj." řekl trošku vesele a ukončil hovor.

Ještě jednou jsem se podíval do zrcadla. Ušlo to. Rovnal jsem si černou kravatu, kterou jsem měl uvázanou kolem krku a mohl jsem vyjít. Máme totiž nějaký sraz. Já, ChanYeol, má sekretářka a pár dalších lidí. Neměl jsem chuť tam chodit, ale je to prý povinné pro mě. Moje kamarádka mě tam odvezla a já s nechutí vešel dovnitř. Už tam bylo pár lidí. Měl jsem sedět hned vedle Chana. Povzdychl jsem si. Když už tu byli všichni pracovníci, poslední dorazil ChanYeol.

"Proč jsi chtěl abych nutně mo přišel?" zeptal jsem se ho, když všichni šli na "záchod".

"Protože jsem tě chtěl vidět. Vůbec jsi se nezměnil BaekHyunie." pohladil mě po ruce.

"Chane, nejsem gay, nebyl jsem a ani nebudu. Mám už ženu a dcerku. Pochop to. Je konec. Sbohem." vypustil jsem z pusy něco, co jsem ani nechtěl.

Ale měl by vědět pravdu. Ano, asi se ptáte, kdo by se ve dvaceti ženil a v krásných třiadvaceti letech měl dítě. Já vím já vím. Asi to je šílené. Ale chtěl jsem to jen kvůli tomuhle. Že by se náhodou objevil ON. Člověk, který už je pro mě dávno mrtvý.

"Fajn BaekHyune. Ale pamatuj. Já vždy dostanu co chci. Vždy." řekl výhružně.

Já jen protočil oči a odešel.

A tím jsem se dostal do situace, kterou jsem musel trpět několik let...

Ale nebudeme přeskakovat.

Po tom, co jsem se takhle s ChanYeolem oficiálně rozešel, odjel jsem domů ke své ženě. Hrála si s Min a já se jen usmál.

"Ahoj." usmál jsem se a políbil ji na tvář.

"Ahoj." rozzářila se a omotala mi ruce kolem pasu.

"Min, podívej kdo přišel." usmála se.

Má úžasný úsměv.

"Tatiiii." zaradovala se Min a přiběhla ke mě.

"Ahoj zlatíčko." zasmál jsem se a vzal si ji do náručí.

"Skončili jste nějak brzy." podívala se na mě Taeyeon.

"Ano. Odešel jsem dřív. Chtěl jsem být s vámi. Stejně se tam nic nedělo." usmál jsem se.

"Už by jsi měla jít spinkat Min. Je hodně hodin." řekla Taeyeon.

"Uložím ji." řekl jsem a ona s úsměvem přikývla.

Min už mi pomalu usínala v náručí, tak jsem ji odnesl do pokoje a položil na postel.

"Dobrou noc zlato." přikryl jsem ji a políbil na čelo.

Už spinkala. Šel jsem do svého pokoje a převlékl se do něčeho pohodlného.

"BaekHyune...někdo ti píše." zamračila se Taeyeon nad mým mobilem, který mě na zprávu upozornil.

"Kdo? Takhle pozdě..." nechápavě jsem zamlel hlavou.

Vzal jsem si mobil a bylo to pouze neznámé číslo.

Jedno neznáme číslo, ale až moc tajemných slov, které se mi nelíbily.

"Kdo to je?" zeptala se zvědavě a opřela se mi o rameno.

"Nevím. To je jedno. Jdi si lehnout. Musíš být určitě unavená." pohladil jsem ji po vlasech.

Ona pouze přikývla a odešla do pokoje. Já si sedl na gauč se skleničkou vína. Přemýšlel jsem nad tou divnou zprávou. Když jsem se po půl hodině rozhodl jít spát, ještě než jsem se stihl postavit, mě cosi silou udeřilo do hlavy. Zavrávoral jsem se a pak jsem dopadl na zem. Viděl jsem rozmazaně. Cítil jsem, jak mě někdo sbírá ze země a pak jsem usnul.

A tím začaly všechny mé problémy, které jsem si způsobil...

Annyeong ďáblíci moji! :D

Sooo....nová kapitolka. Snad se nezlobíte za to, co jsem provedla. Ale pochybuji, že se to bude většině líbit. No...pokud chcete vědět, co se stane dál, tak určitě čekejte na další díl. Bude stát za to :D

Teda...doufám :D

Votujte a komentujte gomawo ;)

Saranghae :*

-B.Devil ;)