Help Me! ✔

4. díl

Pomalu jsem se probouzel. Pokoj ani ten celý dům jsem v životě neviděl. A podle stylu....pochybuji, že se nacházím v Korei. BaekHyune...jsi v pěkný...ehm. Jako vždy...

Chtěl jsem se pohnout, ale to se mi nepovedlo. Byl jsem uvázaný k posteli. 

"Co to...?" 

začal jsem se cukat, jestli to třeba náhodou nepovolí. Ale byl jsem moc slabý a unavený, abych něco zvládl a natož tohle. Mohl jsem jen čekat. A čekat. A čekat. Konečně se někdo hodlal vkročit to těchto dveří. Neviděl jsem mu do tváře. Byl ve tmě. Pouze u mojí postele bylo světlo, které svítilo přímo na mojí osobu. 

"Kdo jste?" zeptal jsem se bez známky strachu v hlase. 

"Říkal jsem ti to BaekHyune. Nebo snad ne?" zasmál se hlas. 

"Chane...proč sakra...?" do očí se mi nahrnuly slzy. 

"Proč? Slíbil jsem ti, že se vrátím. Ale ty jsi nepočkal. Takže já bych se měl ptát proč? Posílal jsem ti dopisy, ale nikdy jsi neodpověděl a....tak moment...kde máš prsten?" všiml mého prstu, na kterým jsem měl před několika lety prsten, který mi dal. 

"Měl bych ho mít? Nejsem tvůj. To si zapamatuj." vyštěkl jsem. 

"Měl by ses chovat líp smrade malej. Na to, v jaký jsi teď situaci máš celkem odvahu. Kampak se poděl ten ustrašený BaekHyunie, který se bojí i vlastního stínu?" zvýšil trošku hlas. 

"Kam? Nikam. Uvěznil jsem ho a nikdy ho nepustím ven. Nikdy. A nic mě k tomu nedonutí." zakřičel jsem a hned na to jsem dostal silnou facku. 

"To se ještě uvidí." odvázal mě z postele a já se mu chtěl vyvléct, ale za to jsem si vysloužil další facku. 

Dobrá, už jsem se začínal pomalu bát. Byl o dost silnější než dřív. 

"Takže ty si myslíš, že mi utečeš? Ani náhodou. Budu tě mít pořád u sebe." něco mi obmotal kolem krku. 

Zjistil jsem, že to je obojek. Ale...kéž by jen tak nějaký... 

Za prvé...nemůžu ho sundat já, jinak by mě nejspíš mohl zabít tím, že mi dá velkou elektrickou ránu. A za druhé....když nebudu poslouchat, tak mi dá do těla taky malou, ale velice bolestnou ránu. 

"T-to nemůžeš..." do očí se mi nahrnuly slzy. 

"Hmm...Že by se nás malý ustrašený Byun BaekHyun vracel? Nemůžu? Jsi si jistý? Já bych řekl, že ano. Tady tě stejně nikdo hledat nebude. Máš tu svobodu. Pohybuj se kde chceš. Teď už mi nikdy neutečeš." odešel a nechal otevřené dveře. 

Spadl jsem na zem a v klubíčku jsem brečel jako hromádka neštěstí. Tohle jsem nechtěl. Mám ChanYeola rád, ale...nemůže mě přeci donutit, abych ho miloval...to...to nejde jen tak. A takhle ho nebudu milovat asi nikdy. 

"Jo a...málem bych zapomněl....tady. Našel jsem si ho sám." nasadil mi na prst ten samý prstýnek. 

"A-ale...ChanYeole....prosím...nemůžeš mě takhle přinutit, abych tě miloval. Je....je to šílený." rozplakal jsem se a spadl jsem na kolena, když jsem šel za ním. 

"BaekHyunie...taky to nedělám rád, ale....pochop to....znovu o tebe přijít nehodlám. Snad to pochopíš ty." políbil mě na čelo a odešel. 

Pomalu jsem se v něm nevyznával. Co se s ním stalo, že je najednou takový... Nedávalo mi to smysl. Nemohl se přeci jen tak změnit...nebo ano? Ale jednou jsem věděl dobře, ať už chci sebevíc....nikdy to z něj nevytáhnu.