Demons

Prolog

Ta fotografie vypadala naprosto normálně. Rodiče, plavovlasá maminka a černovlasý statný otec, se usmívali. Maminka láskyplně držela v náručí malé nemluvně. Tatínek za ruku držel malého blonďatého synka, který byl oblečený elegantně a usmíval se, i když zíral někam do dáli a ne do objektivu. Na schodech pod dospělými a kloučkem seděli dvě plavovlásé malé holčičky. Ta větší, věkově podobně jako klučina, se také usmívala, ruce poskládané v bílé sukni svých nádherných šatů. A druhá holčička, teprve batole, ve stejných šatech jako starší holčička, vesele cucala sve chrastítko.

Milující rodina v milujícím domově. Všichni dokonalý.

Když se ale podíváme na fotografii blíže všimneme si na pohled přehlédnutelných detailů. Otec, měl v očích šílenost a krutost. Každý večer byl z domu slyšet křik mladé ženy. Plavovlasá žena byla nádherná až na jizvy. Jizvy, co se jí táhly po celém těle. Její úsměv byl jasně nahraný a každou volnou chvíli těkala očima po okolí, aby našla volnou cestu k útěku. Klučina měl stejně jako jeho matka úsměv nahraný. Zíral do dáli, byl mimo, a doufal, že ten pocit brzy zmizí, a on se bude moct zase schovat, než se otec rozzuří. Větší holčička svůj úsměv musela také předstírat. Když se na ní podíváte opravdu datilně všimneme si skelných očí a malých jizev. Batole opravdu vesele cucalo chrastítko. Ach...ta sladká nevinnost, nevědomost a naivita...

Ale to ještě nebylo to nejděsivější. Nejděsivější bylo to nemluvně v náruči matky. Bylo bledé, skoro až namodralé, a nedýchalo. A i přesto ho matka s nadevší láskou objímala.

Není vždy všechno tak jak to vypadá. A leckdy největší zlo se skrývá u nejnápadnějšího dobra.

V každém domě se skrývá tajemství. A temnota. Dříve nebo později si jí musí každý všimnout....