Demons

1.

"Má duše patří andělům, ale mé tělo řídí ďábel."

-

Nesnášela jsem stereotyp, a přeto jsem musela stereotypně, obsesivně, žít.

Milovala jsem, nenáviděla jsem, každičkou maličkou změnu v mém životě. Například když odešel otec. Chyběl mi, byl to přece jen můj otec. Ale milovala jsem ten pocit klidu a volnosti. Alespoň na pár chvil. Než se jako demon neprojevila právě naše matka.

Podívala jsem se na Joela, když jsme zrovna seděli u naší nedělní večeře. ,,Adame, proneseš motlidbu?" zeptala se ho máma. ,,Mami, jmenuji se Joel,"opravil jí, ale následně pronesl tichou motlidbu. ,,Amen," řekl po pár minutách ticha, ale nikdo se nepustil do jídla. Phoebe do sebe nasoukala první sousto, já a Joel jsme se vidličkou v jídle doslova nimrali a máma na to zírala, jako by to mělo sežrat ji. ,,Mami, nevadí když si sem zítra přivedu pár kamarádů?" zeptal se opatrně Joel. Na naši mámu bylo těžké promluvit. Byla jako srnka. Museli jsme na ni velmi pomalu, aby neutekla. Byla nádherná, svobodná a divoká. Tichá a plachá. Nebezpečná a nepředvídatelná. Máma beze slov se zvedla a odnesla netknuté jídlo ke dřezu. Joel se nechápavě podíval na mě, jako by ode mě očekával odpověď. Přetlumočení matky. Pokrčila jsem rameny. ,,Mlčení znamená souhlas," prohlásila jsem a také odnesla jídlo.

,,Řekneš mi prosím pohádku?"zeptala se Phoebe, když jsem jí v noci ukládala do postele. Malá, roztomila a nevinná. Anděl. Kdo by mohl odporovat anděli?,,Samozřejmě,"usmála jsem se a přisedla si k ní na postel. Také se posadila a opřela se o mne. ,,O čempak by jsi chtěla pohádku?"zeptala jsem se jí. ,,O princezně!"usmála se a začala nadšeně tleskat. Nad tou podívanou jsem se také usmála. ,,Tak jo. Bylo takhle jedno daleké království, kde žila malá princezna...,",,Carrie," usmála se a nevinně se na mě podívala.,,..žila princezna Carrie. Její otec, král David, jí měl velmi rád. Ale zlá čarodějnice Morgana ji chtěla zabít, protože byla hodná, krásná, chytrá a každý ji měl rád. Ale Morganu nikdo rád neměl a ona byla naštvaná,",,A ještě naštvanější byla, když zjistila, že ji chce za ženu princ z vedlejšího království,"znova se na mě nevinně usmála.,,Tak víš co? Když si tak chytrá tak to vyprávěj ty!" zapíchla jsem ji ukazováček do prsou. Zasmála se a začala vyprávět.,,Princezna Carrie byla smutná, protože nesměla vycházet ven. Král David ji to zakázal, aby se jí nic nestalo. Jednou takhle seděla ve své věži, když uslyšela hlas. ,Princezno, princezno, vyjďete ze své komnaty, ať mohu pozřít vaši andělskou tvář,,"zasmála se. Bylo vidět, že přehrává. Ale i přesto jsem se nad její pohádkou musela zasmát a trochu protočit oči. ,,Nemohu, princi, ach nemohu. Můj otec mě zde vězní před zlou čarodějnicí,'pravil princ a odešel. Vzal si nejlepšího koně a vydal se za čarodějnicí. Ta mu dávála složité úkoly, ale všechny splnil. ,Máš jedno přaní, odvážný princi,'řekla čarodějnice. ,Chci, abyste nechala princeznu Carrie živou,'vyslovil své přaní princ. ,Tvé přání je mi rozkazem,'uklonila se čarodějnice a zmizela.

Princ a princezna Carrie měli velkolepou svatbu, a protože ve vedlejším království kraloval princův bratr, tak vládli v Carriině království a měli spoustu dětí a žili štastně až do smrti. Kromě krále Davida, kterého čarodějnice Morgana zabila místo princezny Carrie. Konec," dokončila svou pohádku Phoebe. Zavírali se mi oči, dala jsem ji pusu na čelo a sama odešla spát.

Celý následující den se mi v hlavě přehrávala Phoebeina pohádka. Vždy jsem se pousmála. Bylo to něco, co jsem už velice dlouho nezažila. Něco normálního.

Častokrát mě tato myšlenka doháněla až k pláči. Uvědomění si, že nikdy nebudu normální. Posadila jsem se na židli v té staré, bílé, odrolené místnosti. Viděla jsem tu starou zelenou tabuli, která možná byla dříve černá, ale teď tu barvu určitě nepřipomínala. Viděla jsem postupně míří všichni spolužáci. Můj pohled padl na Christine Trentonovou. Svým způsobem to byl osvobozující pocit. Osvobozující pocit, když si vylívala svou zlost, agresivitu na někom jiném. Ale přesto ve mně zakořenil ten pocit, že bych jí měla pomoct. Vím, jaké to je stát proti tý největší mrše na škole. Svým zvednutím ze židle jsem na sebe strhla všechnu pozornost, kromě té Christininy. Věděla jsem, že tím okamžikem se něco změní. Tím okamžikem, když jsem k ní přišla a strčila jí. Strčila do ní, načež spadla a vrhla na mě naštvaný pohled. Rychlým pohledem jsem dívku upozornila, že má volnou únikovou cestu. Byla to vysoká černovláska. Podle ozdobených sešitů jsem usoudila, že je dost kreativní. Podle časopisů a volné tmavě modré sukni do pasu s krémově bílým svetříkem jsem si uvědomila její smysl pro modu. Podle toho, že Christine ji neměla ráda mi došlo, že musí být hodná, přátelská a ráda pomahá. Tím by upozornila na svou "podřadnost" vůči Christine. Nejvíc mě ale zaujal její pohled. Ne kvůli lítosti, ani kvůli očím plné něhy a dobroty. Ani kvůli třpytu radosti a malinkým vráskám od úsměvu jako poděkování. Ale barvě. Její oči byli fialové. Sytě fialové barvě, díky nimž jsem dostala sílu a připoměla mi dobrotu a radost, jež existuje už jen ve velmi málo srdcích. Připomněla mi Phoebe. Nevinná. Nepošpiněná. Nemohla jsem dovolit, aby ji bylo ublíženo. A proto jsem musela trpět já. Lilith. Oběť.

Cítila jsem krev pulzující v obličeji. Tekly mi malé horké slzy. Cítila jsem krev, co mi tekla po spánku. A z rostrženého rtu. Cítila jsem jak se mi modřiny po těle pomalu rozšiřovali. Seděla jsem za kuchyňskou linkou. Vlastně nevím proč sem tam seděla. Bylo to najednou jediné místo, kde jsem se cítila bezpečně. I potom co jsem uslyšela otevíraní dveří a několik mužských hlasů.

Půl hodiny potom, co odezněl poslední krok na schodech, někdo přišel dolů. Mířil rovnou do kuchyně. Podle zvuků kroků jsem poznala, že to Joel není. Dotyčný přišel ke dřezu, kde si do skleničky nalil vodu. Následně se otočil opřel se o linku a celou sklenici vypil. Mezitím co pil jsem měla možnost si ho prohlédnout. Byl vysoký. Měl černé vlasy. Lehce mi připomněl dívku z dnešního rána, ale bylo mi jasné, že příbuzní nejsou. Jakmile dopil rozhlédl se, ale nakonec jeho pohled padnul na mě. Přimáčkla jsem si ukazováček na pusu a mírně zatřásla hlavou. Přimhouřil oči. Doslova mě propaloval pohledem. ,,Ty pako, to tam tu vodu vyrábíš?"uslyšela jsem ze shora smích. Trochu jsem se pousmála, načež jeho pohled zjemněl a také se pousmál. Spustil ze mě svůj pohled. Neotálel a vydal se ke schodům, které vyšel a já zůstala sama ve své skrýši.