Demons

2.

,,Miluji lidi o třetí ráno. Zranitelní. Upřímní. Skuteční,"

Seděla naproti mě a nic neříkala. V našem domě byla přísně zakázaná jakkákoliv elektronika; kromě Joela, ten neměl v pokoji snad nic jiného. Jediné, co bylo schválené, bylo radio, které zrovna hrálo na stole mezi námi. Málokdy se stalo, abychom s mámou měli klidnou domácnost. Brala mně jako démona; stejně jako já tak brala ji. Ale občas tu byli. Světlé chvilky na které velmi ráda vzpomínám. Bohužel, jen vzpomínám.

I když by se moje máma mohla přirovnávat k náboženské fanatičce křesťanství, vlastně u nás náboženství nijak nevládlo. Vládla matka. Samozřejmě náš dům byl plný krucifixů, křesťanských sošek, obrazů a knih a spousty dalších harampádí. Ale kostel jsem alespoň z dálky postřehla před pěti lety. Má máma neuznávala motiv tohoto náboženství. Uznávala svůj pohled na svět. A v něm nás i vychovávala.

Neuznávala lidstvo jako boží moc. Neuznávala, že lidé jsou mocnější než zvířata. Nepřijímala, že Ježíš se pro lidstvo obětoval. Že ho zachránil. Přijímala jen vlastní myšlenky. Nebrala se jako Boha. Nic takového. Brala se jako člověk. Že je člověk.

Podle ní existovali tři druhy pozemšťanů- démoni, andělé a lidé. Démoni jsou tu jako oběti. Neschopné malé osůbky, co se musí zničit dříve než najdou svou sílu. Andělé jsou nadpozemští, nejmocnější. A lidé. Ti, kteří vidí svět takový je. A ti, kteří vědí jak se mají spravně chovat, aby se dostali do ráje.

Mojí mámu v tomto ohledu nikdo nechápal. Já jí rozumím. Alespoň myslím.

Joel byl člověk. Byl mocný a přesto spravedlivý. Phoebe byla anděl. A já byla po otci. Démon. Jediný rozdíl byl v tom, že on našel svou krutou moc.

Pozorovala jsem ji. Seděla na tom křesle dost křečovitě. Kolena jí podepřívala hlavu, rukama si ty nohy objímala. Její pohled zrovna mířil na radio, kde se ve starých reprácích ozýval melodický hlas Billyho Joela. Mírně jsem poklepávala nohou do rytmu, ale jakmile se matčin nečitelný pohled obrátil na mě, moje tělo strnulo, můj žaludek začal bez dovolení dělat kotrmelce a nevěděla jsem kam se dřív podívat, abych se vyhla jejímu pohledu. Periferním pohledem jsem zahlédla jak otevírá pusu, jak se snaží promluvit. Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem strnulá a prostě jsem se nemohla zvednout. ,,Carrie," ozval se skřípavý zvuk z jejích úst. Přes záda mi přeběhl mráz a na rukou jsem ucítila husinu. ,,Carrie," zopakovala mé jméno. Nevěděla jsem proč ho říká. Mé tělo se vzepjalo. ,,Carrie," radio utichlo a i když šeptala, připadalo mi, jako by seděla vedle mě a křičela mi do ucha. ,,Carrie," přes bledé tváře se mi koulely mokré slané horké slzy. ,,Carrie," k mému jménu se přidal děsivý smích. Ten psychopatický smích, který se mi zapíchával do mozku jako malé jehličky. ,,Carrie," kolem mě se rozprostřela tma. ,,Carrie," nechápala jsem jak mě mohla tak snadno ovládat. Jak mě mohla ovládat jediným slovem. Jak mě mohla ničit mým vlastním jménem.

,,Carrie, Carrie Blacková," otevřela jsem oči plné slz. Už jsem neseděla doma na gauči a nenaslouchala jsem hladkým tónům starého rádia. Seděla jsem uprostřed hodiny fyziky a cítila na sobě pohled snad každého žáka ve třídě. Rychle jsem se zvedla, utřela si slzy a podívala se na učitelku Rothscheidlovou. Její výraz byl přísný a naštvaný, ale v očích se jí zračil strach. ,,Pojď se mnou,"řekla. Vzala jsem si věcí a vkráčela do chodby. Paní učitelka ještě něco křikla na třídu, ale pak mě vzala jemně za paži a táhla za sebou. Měla zrzavé vlasy setříhané na mikádo, byla stejně vysoká jako já a bylo jí kolem třiceti. Došli jsme až k posledním dveřím v chodbě. Začala jsme sebou škubat. Moc dobře jsem věděla kdo tam je. Naposledy jsem tam byla před čtyřmi lety. Školní psycholog.

Za učitelkou Rothscheidlovou se zaklaply dveře a já výmýšlela plán jak uteču. Plán A, B, C,...vlastně až do písmena Z. Bohužel nevymyslela jsem ani A a už mě hnali ke dveřím. Posadili mě na židli a já stanula v tváří v tvář školní psycholožce Carmen Gingerové. Měla na sobě profesionální kostýmek, černé vlasy jí sahali až k pozadí. Velké zelené oči schovávala za několik dioptrií svých dost drahých brýlí. ,,Vítám tě zpět, Carrie,"pravila hlubším hlasem, i když jí na tváři trůnil typický holčíčí úsměv. Kmitala jsem očima a snažila se najít nějaký úkryt, skrýš, kde bych zmizela pře dotíravými pohledy. Učitelka už zmizela z místnosti, která pro mě momentálně značila vězení. ,,Vím, že se mnou nechceš mluvit. Cítíš se odzbrojená. A co kdybych přešla ke kompromisu a zavolala tvého bratra?"na toto jsem kývla. Před pár lety jsem k ní chodila deno denně, že si zvykla jak se mnou musí komunikovat, jak budu spolupracovat.

Po pár sekundách, které mi připomínaly minuty, co se ozval v rozhlase monotonní hlas doktorky Gingerové, do místnosti do slova vtrhl Joel, aby mě viděl sklíčenně a napjatě sedět na židli, jak křečovitě svírám svůj batoh. Neřekl ani slovo, jen se přešel k mé židli, stoupl si za mě a své ruce umístil na má ramena. Dělal to pokaždé, když se mě snažil uklidnit. Skoro jakoby říkal ,,V pohodě?". Instinktivně jsem přikývla, on se trochu uvolnil a svůj pohled přesměroval na doktorku Gingerovou. ,,Možná by bylo lepší, kdyby Carrie počkala na chodbě,"věděla jsem, že bude chtít něco namítat, tak jsem se zvedla a odešla na chodbu. Tak jakoby ze mně všechna nervozita a strach opadl, a já opět mohla v klidu dýchat a rozvážně uvažovat. Posadila jsem se na lavičku a pořádně vydechla.

Po pár minutách čekání vylezl Joel ze dveří. Vypadal.... neurčitě. Nedalo se mu nic vyčíst z tváře. A to bylo nejděsivější. ,,Dojdu si pro věci a vezmu tě domů,"prohlásil zlomeně a mířil ke své třídě.

Cesta autem probíhala v tichosti. Sepjala jsem ruce a začala jsem se modlit. Modlit za odpuštění. Křivdila jsem své matce a proto mě postihl trest od Boha. ,,Co to děláš?"zeptal se Joel. Neodpověděla jsem a ještě urputněji se začala modlit. Zastavil před naším domem. ,,Co to děláš?"zeptal se opět. ,,Modlím se,"odpověděla jsem. ,,Tak přestaň a jdi dovnitř," bez žádného vzdoru jsem vystoupila a odevzdaně jsem se dobelhala k domu. Jakmile jsem překročila práh domu, opět jsem padla na kolena a modlila se. ,,Přestaň,"řekl Joel. Neposlechla jsem ho a modlila se. ,,Přestaň,"tentokrát už zakřičel, ale já pořád neustávala. Vrazil mi facku a já se překulila na záda. Chytl se za vlasy, dvakrát rychle prošel od dveří ke schodišti. Pak se u mě zastavil a párkrát se nadechl.,,Jen...přestaň,"očima kmital všude, jen se nezastavoval na mé tváři, kde žhnula rudá skvrna od jeho ruky. Pak odešel do kuchyně. Naprosto tišše jsem se zvedla, popadla své věci a utekla do svého pokoje.

Párkrát už to udělal. Párkrát už mě praštil. Nenáviděl naši matku, nenáviděl její "církev". Došlo to až k tomu, že měl problémy s pitím. Pomalu, ale jistě, se z něj stával alkoholik.

Odhodila jsem batoh a doplahočila se do koupelny. Studený ručník jsem si přiložila k tváři, jenž zastudil, a následně má tvář začala štípat.

Stála jsem před tím obrovským zrcadlem a můj pohled padnul na starý, ručně vyřezávaný hřeben. Když jsem byla malá, má máma mi s ním česala dlouhé vlasy, pomalu až k zemi. Jednou v noci, asi před šesti lety, se mi máma přikradla do pokoje a ostříhala je. Byla jsem pomalu na ježka. Vždy jsem své vlasy milovala. Má matka tvrdila, že je to ješitnost, lpět na vlasech, a musíme se zbavit všech hříchů. Ten den to bylo poprvé, co jsem s nožem stála nad jejím tvrdým, tenkým, ledovým lůžkem.

Poprvé jsem zažila pocit toho, že já jsem mocnější. Že bych jí dokázala říct ne. Poprvé a každou další noc. Dotkla jsem se hladkého povrchu dubového kartáče a chytla ho za rukojeť.
Projela jsem si s ním vlasy. Příjemně to zašimralo.
Hřeben už nebyl v mé ruce, přesto mne stále česal. ,,Mami," šeptla jsem a otočila se na ní. ,,Moje malá princezna,"opětovala můj šepot. Objala mě. ,,Omlouvám se,"podlomila se mi kolena a zrychlil se mi dech, když tato dvě slova unikla z jejích úst. Následně se otrhla a nechala mě padnou na ledovou kachličkovou zem. Když jsem otevřela po pár sekundách oči, nebyla tam. Jediný důkaz toho, že nejsem paranoidní, byly otevřené dveře vedoucí do mého pokoje. Zopakovala jsem si celou scénku toho, co se událo jen před pár vteřinami, a samo to trvalo jen pár sekund. Lehla jsem si na tu tmavou zem a nechala horké slzy prázdnoty stékat po mých tvářích.