Demons

3.

Přestali jsme hledat monstra pod postelí, když jsme začali hledat uvnitř našich hlav.
---

,,  Prosím, " vzlykla.  Její černé vlasy jí padaly do bledého obličeje. Cítila jsem tu moc. Tu sílu. Už jsem chápala, proč lidem tak ubližovala. Nechala se hříšně svézt mocí.
Hřích. Tak zdánlivě nevinné slovo, rozežírající vnitřnosti, roztrhávající kůži, ničící vaši mysl... To jediné slovo, jež ničí každodenní život, mstící se lidem, bez odporu, bez zášti, jen spříslibem věčného klidu.
Z mé úvahy mě vytrhl vzlyk. Její vzlyk. ,,Drž hubu," zařvala jsem a ona sebou trhla. Tělem mi projel zvláštní pocit. Dokázala jsem to. ,,Drž hubu, ty mrcho," řekla sem. Usmívala jsem se. Cítila jsem se sama sebou. Volná. Svobodná. Vzala jsem nůž a zabodla ho do jejího oka. Vytrskla tekutina s krví, pomalu tekla po jejím zuboženém těle. Otočila jsem se. V odlesku kovových dveřích jsem zahlédla svou matku.
Nezarazilo mě to, usmála jsem se.
Dokázala jsem to.
Dostala jsem ji.

Má postel byla pokryta potem. Má mysl byla zamlžená. Mé oči byly plné slz. A hodiny ukazovaly čtyři hodiny ráno. Opět jsem viděla svou démonovskou stránku. Houpala jsem se v koutě a přemýšlela co dělat. Zatím mi nešlo nic jiného než odpočítávat minuty do sedmi do rána.

-
,,V sobotu je karneval. Půjdeme tam? Prosím, prosím, prosííím,"šílela Phoebe. ,,Domluvíme se potom s Joeym ano? Teď se musíme připravit do školy," usmála jsem se na ni a sundala jí princeznouvskou korunku a vytrhla jí z ruky kouzelnickou hůlku. Vesele se na mě uculila svýma buclatýma tvářičkama. Navlékla jsem jí do kalhot a podala jí modré tílko. ,,Jsem velká holka, dokážu se obléknout sama,"nafoukla tváře a zkřížila ruce na hrudi. Zasmála jsem se. ,,Tak dobře," vytrhla mi triko a znova se uculila. Pak mě objala.,,Mám tě ráda," zvážněla. Trochu se odtáhla a pohladila mě po modřině na mé tváři. ,,Já tebe taky, princezno," usmála se a udcupitala do kuchyně.

Cesta probýhala v tichosti. Teda až na Phoebe, která vzadu povídala se svou imaginární kamarádkou Laisy a broukala si k tomu nějakou písničku. Joel byl celou dobu roztržitý a o něčem usilovně přemýšlel. A já hleděla z okna a odpočítávala minuty do příjezdu na školní parkoviště.

Přesně pět minut a třiadvacet sekund. Dusno v autě se zhoršila a já cítila jak nemohu dýchat. Otevřela jsem dveře, ale nevystoupila jsem. Joel mě chytl za ruku. ,,Omlouvám se," šeptl rozpačitě. Přikývla jsem a vylezla. Doslova jsem vběhla do školy.  Celá chodba ztichla. Drby. Nejdřív rvačka s Chris a pak sen na fyzice.
Kroky se rozléhali ztichlou chodbou. A přede mnou se z davu vynořil satan.
,,Minule ti to nestačilo, tak že si nám předvedla divadélko. Řeknu ti pravdu. Divadla jsou už mimo módu," zavřela jsem oči a nadechla se. Vzlykla. ,,Neudělala jsem to schválně," šeptla jsem. Volná. ,,Cože? A tomu máme věřit? Jsi malá nevychovaná mrcha, co si myslí, že jí budou všichni litovat," uchechtla se. Svobodná. ,,To je jedno. Stejně to není vaše věc," prohlásila jsem a odhodila batoh. Zvedla jsem pohled a usmála se. Dokázalo jsem to.  ,,Není to tvoje věc. Řekni ti tři slova- drž hubu, Chris," Vzala jsem nůž..... Přistoupila ke mně a vzala mé vlasy do ruky. Zatáhla za ně a podívala se mi do obličeje. ,,Takhle se mnou mluvit nebudeš," plivla jsem jí do obličeje. Dostala jsem jí. Zasmála jsem se. Byla jsem jako má matka. ,,Chris,pusť ji," uslyšela jsem za sebou cizí hlas. ,,Ta mrcha mi plivla do obličeje," podkopla mi nohy, dopadla jsem na Joela. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Zvedl mě a někdo odtáhl Chris do třídy.

,,V pohodě?" zeptal se a starostlivě na mě hleděl. ,,Je mi fajn." pousmála jsem se. Zazvonilo. ,,Měli bychom jít do třídy," objal mě. ,,Je mi to líto. Postarám se o ni," zasmál jsem se. ,,Nepostaráš. Ona je demon.."

Škola. Ta prokletá budova, která shromáždí všechny vaše nepřátele pod jednu střechu.
Drby. Několik slov nashromážděných do několika vět, které jsou více či méně pravdivé.
A já, zhroucená uprostřed toho všeho.

,,Ahoj,"uslyšela jsem vedle sebe nevinný hlas. Tichý a vysoký. Periferním viděním jsem záhledla, jak si dala pramen vlasů za ucho. Ty černé tmavé vlasy, jemné, dlouhé, volné. Sedla si na židli přede mnou. Sjela jsem jí pohledem od zhora dolů. ,,Carrie, že?'pokusila se o úsměv. Znova jsem ji pohledem sjela. ,,J-já js-sem...Jackie,"dostala ze sebe po další minutě a znova si srovnala pramen. ,,Jen...chtěla jsem ti poděkovat," tentokrát jsem zpozornila. ,,Děkuju, žes...že jsi mě zachránila,"tentokrát se usmála. A i já ji úsměc oplatila. Pak vstala a s jasnou nervozitou odešla.
Usmála jsem se. Kvůli těmto chvílích jsem tu byla. Díky těmto chvílím jsem věděla, že žiju.

,,A půjdeme? Prosím, prosím, prosím...půjdeme? Půjdeme?"poskakovala Phoebe v modrých šatečkách, s hůlkou, korunkou a vílýma křidélkama. ,,Uvidíme, ano?" objala jsem ji a vytáhla ji na svůj klín. Přitulila se ke mně a se zaujetím hleděla na listy mé rozečtené knihy. ,,Co to čteš?" svýma drobnýma ručkama vzala knihu do ruky a začala ji zkoumat. ,,Knížku," uculila se a začala houpat s nohama. ,,A jakou?" znova se uculila a já z kapsy vytáhla lízátko. Vypískla, popadla lízátko a zmizela za vratkými zdmi našeho domu.
Chuť na čtení mě z nenadání přešla. Nevěděla jsem proč. Zamyslela jsem se a vzpomněla si na tu drobnou černovlásku.
Svým spůsobem mi ji Phoebe opravdu  připomínala. Stejný pohled, stejný jiskřičky v očích, stejný úsměv, stejný hlas.
Schoulila jsem se na křesle a nevěděla, co dělat. Vedle mě začalo zničehonic hrát rádio. Trochu jsem povyskočila, ale následně se uklidnila. V radiu zazněl hluboký hlas Elvise Presleyho. A já nemyslela na nic jiného, než jak přežiji zítřejší den