Zkouška andělů

III.

„Filipe, počkej!"zaslechnu za sebou a otočím se. Je to Samuela. „Co se děje?"zeptám se nechápavě. „Nemůžeš z hodiny jen tak odejít, měl jsi počkat na mě." „Ale slečna Hino řekla, že je konec lekce a můžeme jít..." „To ano, ale vždycky po lekci máš počkat na mě a já ti řeknu, kdy se sejdeme na trénink"„To znamená, že zítra přijdeš v 7:30 do tělocvičny a budeš mít samostatný trénink se mnou, jasné?"vychrlila na mě Samuela a já jen zkoprněle přitakal.„Jasné..."

Když jsem přišel ke svému stromu, už tam čekala snídaně- čerstvě nadojené mléko, ještě teplý chleba, máslo, sýr, šunka a jahodová zavařenina. Abyste to pochopili, každé ráno naše příbytky obchází vysloužilí andělé, kterým už zemřeli „jejich" lidé a roznáší snídani. Zbytek máme ke svačině a na oběd chodíme na velikou louku, kde nám „vysloužilci" rozdávají teplé jídlo.

No, když už o tom tak mluvím, mohl bych vám říct něco o našem světě. Takže- jak už víte, my andělé nemáme rodiče, rodíme se ze šťastných okamžiků lidí. Bohužel, lidé se dnes velmi stresují a na hezké chvíle jim nezbývá čas. 

Místo, kde žijeme se nazývá Nebe. Není sice nad Zemí, jak říkáte, ale není ani nikde ve vesmíru či dokonce na planetě Zemi. Je prostě dobře ukryté tak, aby ho žádný člověk nemohl najít. No a v tomhle Nebi jsou všichni andělé, kteří zrovna nejsou na Zemi. Je tu nádherná krajina plná lesů, luk, potoků a řek, skal, jeskyní a převisů a taky obrovských stromů. Na všech těchto místech žijí andělé. Každý si může vybrat, kde chce žít; samozřejmě až potom, co odejde z Rodného stromu. To je obří strom, kde se rodí noví andělé, žijí tu prvních pět měsíců a starají se o ně „vysloužilci". Pak si, jak už jsem řekl, mohou zvolit, jaké místo bude jejich domovem.

Já si vybral strom, protože je to podle mě nejvýhodnější. Ten můj je hodně košatý, v jeho větvích jsem si natáhl několik velkých dek, na kterých spím nebo jen tak ležím či sedím. Pojmenoval jsem ho Artur. Když se nudím nebo se potřebuji svěřit, povídám si s ním. Nikdy nemluví zbytečně, ale když už něco řekne, je to velmi užitečné.

Než mi bylo 168 měsíců, vždycky jsem se celý den někde toulal. Zkoumal jsem a objevoval okolí, vylepšoval svůj příbytek nebo jen tak poskakoval po louce či bloumal lesem a zpíval si. Nikdy jsem nijak zvlášť nevyhledával společnost ostatních andělů, stačil jsem si sám. Teď mi ale nastal tvrdý režim.Musím vstávat v šest hodin, abych mohl být už v 7:30 na samostatném tréninku se Samuelou. Musím se stihnout vypravit, pozdravit své oblíbené stromy v okolí (a samozřejmě Artura), dojít k Natyně jeskyni a vyprovodit ji k Silvii. Teprve pak utíkám na svůj trénink, který trvá dvě a půl hodiny. Až potom můžu jít zase domů, ale cestou se musím ještě stavit pro Naty. Bohužel naše lektorky bydlí dost daleko od sebe, takže je to kus cesty (samostatné lekce se totiž konají u lektorů nebo lektorek doma). Teprve pak se nasnídám a mám do oběda volno. Pak ještě asi hodinu a půl po obědě a čeká mě další dvouhodinový trénink. Hned po něm jdu na večeři na Společnou louku a pak už naštěstí nemám žádné povinnosti. Většinou jsem ale tak utahaný, že jdu skoro hned spát.

Ještě jsem se nezmínil o zvířatech. Ta jsou podle všeho stejná jako u vás na Zemi, akorát nikdy neumírají. A jestli se ptáte na smrt andělů, tak o té nic nevím. Vždycky mi říkali „jestli to přijde, tak to poznáš".