Zkouška andělů

IV.

Dnes uplynuly dva týdny od první lekce s Hino. Samozřejmě, že jsem nezahálel, každý den jsem několik hodin trénoval se Samuelou. Teď jdu na druhý společný trénink se slečnou Hino. Bude nás zkoušet z toho, co jsme se naučili a když nebudeme umět to co máme, prodlouží nám tuhle část Zkoušky o týden.

Trénink už skončil. Myslel jsem, že všechno dobře umím, ale to jsem se evidentně pletl. Hino mě sice nechala projít, ale řekla, že jestli se to bude příště opakovat, už mě projít nenechá a Zkoušku prodlouží dokonce o dva týdny!

Teď jdu domů s Naty a povídáme si o Zkoušce.„Já si myslím, že to bylo docela lehké, jestli takhle lehké budou všechny části, tak to mám Zkoušku v kapse!"říká Naty a já se nestačím divit.„Vždyť já málem rupnul. Mám takový pocit, že to vážně nedávám..."

„Ale prosímtě, vždyť na bojových uměních nic není. Stačí se soustředit a trénovat. Dát do toho všechno. To je celé."řekne, jakoby to byla úplná samozřejmost.

„Hmm, tobě se to říká, když máš talent na sport. To já jsem úplně levej. Viděla jsi ten barai, jak jsem u něj spadnul?!"zeptám se podrážděně.

„Ne, neviděla, as...". Nenechám jí to doříct.

„Tys to neviděla?! Vždyť jsi mi slíbila, že se budeš koukat!". Teď už křičím. Jsem vážně naštvaný.

„Tak si klidně rupni, ty chudinko. Pořád se lituješ a akorát mě s tím otravuješ!"zakřičí na mě a rozběhne se pryč.

A je to. Právě jsem se pohádal s jedinou spřízněnou duší na Nebi, kterou mám. Uraženě jdu domů, ale ve skutečnosti je mi to líto, ani nevíte jak. Sednu si do Arturových kořenů, zavřu oči a snažím se nerozbrečet. Ale nepodaří se mi to. Slzy mi vytékají zpod zavřených víček.

                                                                                     *****

Otevřu oči a přemýšlím, kde to jsem. Pak si uvědomím, co se stalo a chce se mi znovu brečet. Už je tma a já mám hlad, protože jsem nevečeřel. Vyšplhám se do větví svého stromu a zeptám se „Arture, co mám dělat?"Nic. Artur neodpovídá. To už mě nemá rád ani on? Zase se rozbrečím a pak usnu.

Probudí mě ostré paprsky ranního slunce. Zvednu hlavu a světlo mě oslepí. No jo, to ale znamená, že už je kolem poledne, když je slunce tak vysoko na obloze! Já jsem zaspal, uvědomím si a rychle sešplhám na zem. Pak se rozběhnu k Samuelině domu.

Když tam dorazím, zaklepu na dveře. Nikdo se neozývá a tak zabuším hlasitěji. Zase nic.                   Dnes je vlastně lekce u Silvie, vzpomenu si a říkám si, že už to snad nemůže být horší. Včera jsem se pohádal s Naty a dnes s ní mám mít společný trénink a ještě přijdu pozdě, to snad není možné!

„Dobrý den, já...já se omlouvám, že jsem přišel pozdě, ale já zaspal."říkám, ale Silvie i Samuela dělají, že mě neslyší. Naty po mě jen rychle vrhne pohledem a pak se zase věnuje rozcvičce. „Převlékni se!"vyštěkne na mě Samuela a pokyne rukou k proutěnému paravánu, který stojí v rohu. Rychle za něj zapadnu a převleču se do kimona. Když chci vyjít ven, málem vrazím do Samuely, která mě s naštvaným pohledem zatlačí zpátky. „Jak si to představuješ?! Myslíš si, že je Zkouška nějaký holubník nebo co?Máš pocit, že si můžeš dovolit přijít pozdě, když jsi málem neprošel?"

Chci něco namítnout, ale nepustí mě ke slovu. „Teď se rychle rozcvič a pak se k nám přidej."„A hoď sebou!"řekne mi tlumeným hlasem, ze kterého jasně poznám, jak moc je naštvaná.

Trénink se hrozně vleče. Trénujeme sotva půl hodiny, ale mě to připadá jako celá věčnost. Když konečně skončíme, chci se Naty omluvit, ale ani se na mě nepodívá. Zkroušeně zalezu za paraván a převléknu se. Když zpoza něj vyjdu, uvidím v opačném rohu místnosti Silvii, jak něco vzrušeným hlasem vykládá Samuele. Stáhnu se zpátky a nastražím uši. Moc jim nerozumím, ale pochopím, že se o něčem hádají. Pak zachytím jedinou srozumitelnou větu: „...nemusíš na něj být hnusná jen proto, že je tak dobrý...". Dobrý?! Já že jsem dobrý? Vždyť jsem málem rupnul už při prvním přezkoušení! Znovu se zaposlouchám do jejich rozhovoru a zaslechnu už jen jediný útržek věty. Podle hlasu poznám, že to říká Samuela.„...víš přece co nám nařizuje Zákon Zkoušky..."

Jdu domů celý zmatený. Jak to že Silvie říkala,že jsem dobrý? Co je to Zákon Zkoušky? A bavili se vůbec o mě? A proč se se mnou nechce Naty usmířit?

Když vylezu do koruny Artura, natáhnu se a přemýšlím o tom všem, co se kolem mě děje. Hlavou mi víří myšlenky a otázky, ale na žádnou z nich nenacházím odpověď. Tiché šumění větru v listí mě nakonec ukolébá do spokojeného spánku.