Zkouška andělů

IX

Probudil jsem se a zmateně se kolem sebe rozhlédl. Byl to sen nebo realita? Nejspíš to bylo skutečné, jelikož jsem ležel na koberečku ve stejném stromovém domku, jaký jsem včera objevil a Naty spokojeně podřimovala na pryčně pod oknem. Ale ten polibek? To byl nejspíš jenom sen... 

Z přemýšlení mě vytrhlo tiché vrznutí otevíraných dveří. V malé škvíře se objevila nejprve roztřesená vrásčitá ruka s košíkem, a pak i hlava jejího majitele. Byl to jeden z Vysloužilců, kteří roznášeli snídani. Co tu sakra dělá?! Jak se sem dostal? Vždyť o tomhle místě nemá nikdo vědět. 

„Ááá, to už je ráno?"probudila se za mnou Naty. „Ach, ahoj Baraku, děkujeme za snídani!"pronesla a já jen zmateně zíral. Barak položil košík na zem a beze slova zmizel. „Kdo to byl? A jak nás našel?"zeptal jsem se nechápavě. „To byl Barak, to on postavil tenhle domek."

„Takže to je jeho skrýš?"ptal jsem se dál.

„Ne, on to postavil pro mě."odvětila samozřejmě a začala při tom vybalovat z proutěného košíku bohatou hostinu. Na malém stolku se objevilo čerstvé mléko, kozí sýr, růžovoučká šunka a párek klobás, pecen čerstvého voňavého chleba a spousta dalších dobrot.

„Pro tebe? Ty ho znáš?"nechápal jsem pořád.

„Ano, pro mě. Když jsem byla ještě malá, spřátelili jsme se, protože on míval na starosti matku Natálie, té dívky, kterou mám opatrovat. Ty dvě to nemají v životě jednoduché. Natáliin otec spáchal sebevraždu a matka je na vozíčku."

„Aha, tak to je mi líto. Pověz mi o nich ještě něco."zaprosil jsem, ale Naty jen pokrčila rameny a svým nečitelným výrazem dala jasně najevo, že o tom nechce mluvit.

*****

Po snídani Naty navrhla, že se půjdeme projít. Vyrazili jsme tedy a bezmyšlenkovitě jsme se procházeli prosluněnou krajinou. Sešli jsme z cesty a vystoupali svažitou loukou plnou žlutých petrklíčů k malému lesíku. Proplétali jsme se mezi kmeny stromů a kochali se krásou svěžích konvalinkových listů, které pod stromy tvořily nadýchaný koberec.Najednou se před námi objevil obrovský kráter v zemi. Podle jeho stěn, které byly porostlé travou a květinami, jsem usoudil, že je tu ta díra už dlouho. Naty na ten výjev zírala, jakoby právě potkala Boha. „Co je?"zeptám se.„Tady, přesně tady na tomhle místě,"namíří prst na díru, „stál můj strom."

„Tvůj strom?"nechápu.

„Ano, měla jsem tu strom s krásným domkem v koruně, podobným, jako je ten u vyhlídky, jenže tenhle byl ještě hezčí."na chvíli se odmlčela, aby popadla dech a pak pokračovala.„Ten domek postavil Barak. Vlastně on zasadil i ten strom. Byl to košatý dub s hustými větvemi , skrz které nebyl domek téměř vidět. Měla jsem to tu moc ráda..."ztišila hlas a oči se jí zaleskly.

„To je mi moc líto, je to fakt záhada, kam ten strom mohl zmizet."snažil jsem se ji utěšit, ale bezvýsledně.

„Ale víš, co je zvláštní? Ještě nedávno, je to asi tři týdny, jsem tu byla a do domku jsem si uložila svůj deník." 

„Ale tenhle kráter tu je už nejmíň rok. Jsi si jistá, že to bylo právě tady?"zapochyboval jsem, ale Naty si byla zjevně jistá stoprocentně.„Podívej se na ty stromy kolem. Vidíš, jsou do trojúhelníku. Takhle nikde jinde stromy v celém lese nerostou."ukázala mi několik stromů tvořících pravidelný útvar. Zpoza jejich kmenů proudilo červenající světlo pomalinku zapadajícího slunce.

Zbytek večera jsme strávili v lese zkoumáním kráteru a jeho okolí. Nenašli jsme ale nic zvláštního, co by nám pomohlo vyřešit tu podivnou záhadu, a tak jsme se oba dva vrátili domů, abychom zítra nezaspali do školy.