Zkouška andělů

X.

Je tu další den. Ptáci v korunách okolních stromů zpívají o překot a slunce se od východu šplhá na oblohu jako po žebříku. Rychle sešplhám z Artura na zem. Když se na chvíli zastavím ve visu na poslední větvi, všimnu si, že se mi třesou ruce a dlaně mám celé zpocené. Rychle se pustím a tvrdě narazím koleny o zem. Vyštrachám se na nohy a rozběhnu se ke studánce.

Mezi vysokými smrky se ve světle ranního slunce třpytí malá stružka vody vytékající z lesní studánky. Potůček lemuje svěže zelený mechový polštář prorůstající štíhlými stébly lesní trávy. Ošplíchnu si obličej ledově chladnou vodou. Když se chci napít, trochu vody vdechnu a zakuckám se. Mám pocit, jako bych si vykašlal plíce. Proč se chovám tak zbrkle?! 

Zvednu se a svižným krokem se vydám k Naty. Než dojdu k její jeskyni, slunce už mám vysoko nad hlavou a jeho horké paprsky mě pálí do zátylku. Tiše zapískám. Ten zvuk se odráží od skalní stěny  a ozývá se slabou ozvěnou všude kolem. Čekám, že Naty jako obvykle na mé zapískání vyjde ze svého bytu a vypravíme se společně do školy, ale slaměná zástěna, která jí nahrazuje dveře, visí nehybně. Zahvízdám ještě jednou. Nic. Když se ani na potřetí nic neděje, opatrně nakouknu škvírkou mezi závěsem a okrajem kamenného vchodu dovnitř.

Jeskyně je tichá a prázdná. Odhrnu závěs a mé oči, již trochu přivyklé tmě, spatří děsivě osvícenou siluetu ženské postavy. Je to Natálie. Světlo ohně proudí kolem jejího těla a já si teprve teď pořádně všimnu, jak moc krásná je. Kaštanové vlasy jí v dlouhých lesklých pramenech spadají přes šíji. Tvar jejího těla je krásný, působí křehce, ale měkké a teplé světlo zdůrazňuje jemné křivky svalů, jež se jí rýsují po celém těle. 

Chvíli na ni ohromeně zírám, jak tam sedí se zkříženýma nohama a nepřítomně se houpe zepředu dozadu, když tu se náhle zvedne, přejde ke kamenné římse a z provázku nad ní odváže svazek bylinek. Marně mžourám ve tmě, ale rostliny nerozpoznám. Naty celý svazek vloží do hmoždíře a těžkou kamennou paličkou rozbije suché bylinky napadrť. Dělá to tak zvláštně, skoro bych řekl násilnicky, a i když jí nevidím do obličeje, dokážu si přesně představit, jak se tváří. Prášek z hmoždíře nasype do ohně . Už už na ni chci zavolat, že by sebou měla hodit, jinak přijdeme pozdě na lekci Citu, ale najednou se z ohniště vzedme sloup našedlého dusivého dýmu, který naplní celou jeskyni štiplavým zápachem. Kouř mě šimrá v nose a nutí mě kýchat. Rychle si dám dlaň přes pusu. Nechci Naty vyrušit, tohle začíná být zajímavé. Velmi zajímavé.

V kouři nad ohněm se objeví tvář. Přes záda mi přejede zamrazení a na rukou se mi udělá husí kůže. Co to má znamenat? Je to anděl, ale jeho rysy jsou poněkud neobvykle ostré. Musí to být někdo vysoce postavený, protože má na čele, napůl skrytou za pramenem kudrnatých bělostných vlasů, malou bílou hvězdičku-znak vysokých členů Andělské komise a nejbližších Boha. Neznám ho, nikdy jsem ho neviděl. A to je zvláštní, protože každý rok o Vánocích chodí celé nebe na společnou večeři i s Bohem a vysokými anděly.

Anděl pohybuje rty, ale nevychází z nich žádný zvuk. Najednou se celá jeskyně otřese. Chci vyjeknout, ale přitisknu si ruku na pusu ještě pevněji a přinutím se být zticha. Zhluboka se nadechnu, abych se vzpamatoval z leknutí, ale hustý štiplavý dým mi naplní plíce a spustí mi ošklivý záchvat kašle.

Naty sebou trhne a celý výjev ihned zmizí. Prudce se otočí a na tváři má zvláštní směsici tvrdého a vylekaného výrazu, kterou však vmžiku šikovně schová za masku nicneříkajícího pohledu. Ještě stále se svíjím pod nápory kašle. Natálie se otočí na patě, popadne z římsy džbán a zalije skomírající plameny v ohništi. Zbytek vody nalije do šálku, který mi podá. „Díky"zasípu a opatrně se napiju. Naty si mě měří zvláštním pohledem, kterým by mě, kdyby mohla, určitě rozcupovala na kousky. Po doušku vody se mi trochu uleví, ale stále mě štípe v krku a znovu mám pocit, jako bych vykašlal plíce.

„Tak snad abysme šli, ne?"připomene mi skoro vyčítavě, jako bych za naše zpoždění mohl já. „Nebo ještě přijdem pozdě."dodá jakoby nic.

„Jo, jasně"odvětím ochraptěle. Celou cestu  do Trpilky běžíme, ale stejně když doklušeme před halu, vysoké, bíle lakované dveře jsou zavřené a strážný vysloužilec se na nás už zdálky mračí. „Správně bych vás tam už neměl pouštět,"pronese naoko vážně„ale myslím, že se slituji."dodá už se smíchem. Otevře nám bělostnou bránu a my vejdeme dovnitř.

Všechny zraky v místnosti se upřou na nás a Abigail se nás otáže, kde jsme byli. „Ale, Filip měl trochu potíže s dechem."vysvětlí omluvně Naty. Zůstanu na ni zírat s hloupě pootevřenou pusou. Potíže s dechem?! 

„Tak se posaďte a nerušte, andělata!"vyzve nás Abigail. Přidám se k ostatním andělům sedícím v kruhu na zemi, ale stále se nemůžu soustředit na to, co naše lektorka vykládá. Pořád dokola si v hlavě přehrávám to co se stalo ráno a stále k tomu nenacházím žádné rozumné vysvětlení. „Pro tebe to platí taky, Filipe!"vytrhne mě z přemýšlení Abigailin hlas. „Co?"vyhrknu. „Teda, co jste, prosím, říkala?"opravím se rychle.

„Máš poslouchat"odsekne lektorka a pokyne na postranní dveře, u kterých jsou již shromážděni všichni moji spolužáci s napjatými výrazy ve tvářích. Pomalu se zvednu a odšourám se k ostatním. Abigail se prodere ke dveřím, odemkne a vyvede nás na širokou louku porostlou vysokou travou a rozmanitými druhy květin. Nad hlavou nám poletují ptáci a zpívají z plných plic. 

„Tak do toho!"vyzve nás Abigail stručně a všichni se dají do opatrného klusu směrem k nedalekému horizontu louky. Přidám se k nim, ale jejich pomalé tempo mě trochu rozčiluje, tak zrychlím a brzy se ocitnu v čele nejisté skupinky, která na mě kouká zpola jako bych dělal něco úžasného a neuvěřitelného a zpola jako bych se úplně zbláznil. Netuším, proč na mě všichni tak civí, tak se otočím zády k horizontu, který je ode mě už jen pár kroků a pohledem pátrám po Natálii. Než ji ale stačím najít, udělám krok do prázdna a se zděšením zjistím, že padám do propasti, jejíž dno je skryto někde ve tmě hluboko pode mnou.

Vykřiknu, ale vzduch proudící kolem mě mi utrhne výkřik od rtů dřív, než ho mé uši zachytí. Zakřičím znova, tentokrát z plných plic, ale zvuk mého hlasu je již dávno unesen větrem. Propadám se pořád hlouběji a hlouběji, ale propast stále nekončí. Copak je bezedná? pomyslím si a znovu zakřičím, protože zoufale toužím slyšet svůj hlas. Nebo hlas Natálie. Nebo Abigail. Nebo cokoli jiného než hučení větru v mých uších. 

Křičím, dokud se mi krk nesvírá bolestí, ale stejně mi to k ničemu není. Tak aspoň kopu kolem sebe a rozhazuju rukama, ale brzy jsem tak vysílený, že už dál nemůžu a tak se poddám volnému pádu. Zavřu oči a připravuji se na to, že již brzy narazím do tvrdé země pod sebou. Představuju si vlhká křupnutí lámajících se kostí. Představuju si, jak ležím na dně propasti se zavrácenou hlavou a končetinami zkroucenými do podivných úhlů. Ta představa mě kupodivu naplňuje hlubokým klidem. 

Najednou ucítím na zádech závan chladného, vlhkého vzduchu. Pomalu otevřu oči a otočím hlavou tak, abych viděl, co je pode mnou. Uvidím nadýchaný polštář chladné mlhy brzdící můj pád.  Znovu zavřu oči a uvědomím si, že už nepadám. Ležím na hebké a nádherně měkké vrstvě mlhy, která se mi otírá o holé paže a převaluje se mi přes obličej.

„Že by konec?" podivím se  a pokusím se vstát, ale nepodaří se mi to. Zkouším to znovu a znovu, ale bezvýsledně. Zůstanu tedy ležet a snažím se rozhlédnout kolem sebe, ale přes hustou mlhu nic nevidím. Zavřu oči a přemýšlím, co budu dělat, ale brzy už se ocitnu v říši snů.