Neviditelná

Vzpomínky na léto

V médiích foto Germána (otec Violetty)

Z pohledu Violetty:

Když mě můj táta i Olga odpálkovy větou "Škola volá" sebrala jsem tedy svojí tašku přes rameno a šla do školy.
V půlce cesty se ke mě úspěšně přidává Francesca a začíná s oznámením.

Francesca: Ahoj Vio. Konečně ti je sladkých sedmnáct. Na rovinu ti říkám spíš oznamují že tentokrát to oslavíme. Nech všechno na mě. Já totiž jak už sama víš zařizují líp. Pozvu jen naší třídu, jelikož celá škola by se do baru fakt nevyšla.
Violetta: Počkat!!! Moment!!! Ty chceš pozvat naší třídu? A ještě zařizovat nějakou párty?
Francesca: Jo. Pokud ti to ale nevadí. Víš přece že každé narozeniny z naší třídy se oslavují. To by ti ostatní zřejmě neodpustili. A nějaká párty to fakt není. Je to tvá velkolepá oslava.
Violetta: Fran když dobře víš že jsem pro všechny jen neviditelný člověk. I kdyby si pozvala celou naši třídu nebudou ani vědět kdo je Violetta a tím pádem tam nikdo nepřijde.
Francesca: Vio, všichni reagují jen na párty. To, kdo jí pořádá je ve skutečnosti ani nezajímá.
Violetta: Já stejně nemůžu. Táta by mi to nedovolil.
Francesca: Proč? Je ti už sedmnáct. To si opravdu myslí, že tě bude hlídat až do tvého stáří? Radím ti dobře. Zatrhni to. Jinak budeš mít celý svůj život promarněný otcovým neustálým hlídáním. A tet pojď nebo přijdeme pozdě.
Violetta: Fajn

Kývla jsem hlavou na souhlas a společně jsme vyšly do kroku. Po cestě jsem o tom co mi pravila Fran přemýšlela. Zatím mi to nevadí ale aby se o mě staral až do mého stáří to už si však nedovedu představit. Takhle nad tím dumám až k naší třídě kde mě přepadá strach. U třídy tak též i v ní se cítím jiná v negativním slova smyslu. Mám divné pocity že se v tu danou dobu co ve třídě strávim něco zvrtne. Jako kdyby měla vybuchnout sopka, bomba nebo nějaká virová epidemie. Prostě se ve své třídě necítím svá jak normálně bývám např. doma nebo s Fran.

Vejdeme tedy s Fran do třídy, míříme k naší společné lavici a obě si slušně nachystáme na hodinu zpěvu. Zazvoní a do třídy vchází naše třídní učitelka Angie, kterou máme i na povinné předměty Angličtiny, Italštiny a Španělštiny.

Angii nás po letních prázdninách opět přivítá ve škole a jako každý rok začíná se čtením školního řádu. Jakmile těch pět nudných papíru dočte seznámí nás s různými akcemi, které nás v průběhu celého roku čekají.

,,Crrr...crrr." Zvoní konečně na přestávku a Angii za doprovodu zvonění odchází ze třídy. Vyndám si potřebné věci na další hodinu a s Francescou si ještě povídáme o letních prázdninách, který nám právě skončili.

Francesca byla v Itálii, což já naopak navštívila Valencií ve Španělsku. Táta tam měl nějaké pracovní vyřizování a jelikož chtěl abych také poznala něco jiného než Argentinu, tak ho nenapadlo nic lepšího než mě přibalit do svého kufru. 😂😂😂

Zřejmě si teď říkáte...
V kufru??? Ona jela v kufru????

No, tak doslova jsem to zase nemyslela. Z jeho strany šlo jen o to, že do Valencie měl letět sám, jelikož pro mě málem nebyla postel. 😂😂😂

Všechny pokoje pro víc lidí byli totiž v tom hotelu úplně obsazené a můj skvělý tatínek místo rodinného apartmá objednal jednolůžkový pokoj s pěknou terasou, moderní kuchyní, s koupelnou a s menším obyváčkem k tomu. Sice jsme tam zvažovali zůstat ale táta spát na gauči nemohl a já bych se na nepohodlném gauči též nevyspala.

Kdo se v dnešní době taky vyspí na gauči??? Nikdo....

Můj táta však zařídil pronajmout luxusní domeček, který byl sice nedaleko vlakového nádraží ale jen kousek od moře, kam jsem si každý den chodila zaplavat.

Vzpomínám takhle na léto, když náhle uslyším naštvaný hlas pana učitela Gregoria. ,,Co takhle poslouchat, slečno CASTILLOVÁ!!! To vás na základce a především doma neučili??" Odmlčí se, vstane z pohodlné učitelské židličky a jde směrem ke mě. ,,Uvědomte si, že prázdniny skončily a teď jste zase ve škole. Takže si pojďte vypočítat ten příklad co je na tabuli a pro příště si Angličtinu nechystejte, když je na školním rozvrhu jasně napsáno, že je matematika." Křikne, což všichni ve třídě vypuknou smíchy.

Proč se mi smějí??? Důvod proč se mi vlastně smějí neznám ale nejspíš to je s toho, že mi závidí.