Neviditelná

Škola volá

V médiích Violetta

O 17 let později:

Z pohledu Violetty:

Jsem ve svém růžovém pokoji a spím v mojí zahřáté velmi oblíbené a pohodlné posteli.

Zdá se mi můj dost známý sen...

Je o ženě, která leží na nemocniční posteli a zároveň ve své vlastní náručí má malé křehké miminko. Typovala bych to na holčičku, jelikož je oblečená do růžového oblečení.

Najednou se ta žena začíná dusit a to bezbranné dítě padá z její náruče dolů. Zachytí jej až muž, který mi hrozně připomíná mého otce. ,,Marío!!" Vykřikne ten muž, který volá o pomoc a zároveň uklidňuje malou plačící holčičku.

,,Píp...píp." Rozezní se u mého ucha pípání budíku a ten sen skončí.

Podivnou věc jsem vám však ještě neřekla. Tento sen se mi nezdá po prvé, opakuje se každý rok avšak na mé narozeniny. Asi v pěti letech jsem si začala uvědomovat že ostatní děti mají maminku ale já ne. Táty jsem se jako malé dítě na ní pořád vyptávala. V posledních pár roků se o tom zmíním jen na mé narozeniny. Táta to jako vždy rychle zamluvil nebo mě obdaroval dárky jen aby se z vysvětlení vykroutil. Tentokrát se mu to však nevydaří.

Dnes se konečně dozvím o mojí mamince víc.

Po mé dokonalé písničce někdo klepe na dveře, vstupuje do pokoje a obdaří mě úsměvem. Můj táta jako vždy takhle po ránu.

Herman: Dobré ráno zlatíčko a vzájemně i přeji k sedmnáctinám. Už 17 let ani nemůžu uvěřit tomu že to tak letí.
Violetta: Dobré a ano konečně sedmnáct. Ani nevíš jak jsem se těšila, jelikož být nejmladší ze třídy je pro mě apokalypsa.
Herman: Proč apokalypsa? Vio že mi nic netajíš? Máš snad nějaké problémy? Vidím že už pár měsíců si úplně jiná.
Violetta: Ne tati já jen tak. Opravdu nedělej si starosti. Já bych se tě chtěla spíš na něco zeptat. Kde mám maminku?

Hned jak jsem vyhrkla slovo maminka táta zkameněl. Chvíli mezi námi bylo napjaté ticho až ho táta nervózně prolomil.

Herman: Vio o tom už jsme přece mluvili.
Violetta: Právě že nemluvili. Je přirozené že o ní chci vědět víc. Byla to totiž moje maminka nebo stále je. Vidíš ani nevím jestli žije. Tati prosím......
Herman: Vio až později jasné. Tet každý z nás má povinnosti. Já musím jít do práce a ty opět do školy. Zbal si věci, usměj se a jdi se vzdělávat, jelikož škola volá. Pá Vio.

Dál mi pusu, pár připomínek a šel do práce. Jak mě mohlo napadnout že se dnes o své mámě něco dozvím? Chce mi to vůbec říct? Žije moje maminka ještě někde? S celou hlavou jen myšlenek bloudím po kuchyni s úmyslem najít nějakou snídani.

Olga: Prosím tě Violetto co hledáš v té skříní?
Violetta: Olgo kde máme nějaké jídlo ke snídani? Včera tu ještě byli plné krabice s čokoládovými vločkami a tet tu není ani jedna krabice. Neříkej mi že můj otec včera večer jedl jen ty vločky.
Olga: No za prvé by si je našla kdyby si ty vločky hledala ve správné skříní a ne ve skříňce s kořením. Za druhé i když je tvůj táta má stejně rád jako ty všechny by je opravdu nesnědl. A za třetí proč si vůbec myšlenkami tak mimo? Stálo se něco?
Violetta: Stalo. Táta mi nic nechce říct o mé matce. Copak je to nějaká tajná věc že o tom nemluví? Za sedmnáct let co tady jsem se o ní ani jednou nezmínil. Oni se snad pohádali? A proč mě nenavštěvuje? Ona mě nechtěla, nemá mě snad ráda?
Olga: Vio toto by ti měl vysvětlit tatínek a tet běž škola totiž volá ať nepřijdeš pozdě.

Běž! Škola volá. Jak já tuhle větu nesnáším. I když škola na kterou chodím je super, boží, lepší bych si snad ani nemohla přát vždy mě to donutí si povzdychnout. Chodím na konzervatoř, kde zatím studují zpěv, hru na hudební nástroje a tanec. Baví mě to a už odmalička v sobě probouzím neuvěřitelný talent, který ani nevím po kom ho vlastně mám. S přáteli to mám však bledě. Mám jednu nejlepší kamarádku, která se jmenuje Francesca. Já ji často říkám Fran, když mě zrovna neštve. Jinak další přátelé nemám a ani mít nebudu. Jsem totiž pro všechny až moc neviditelná a nevěřím že by se to jednou mohlo změnit.

Další opravená část snad se líbí.