Dead boyfriend ✔

1.

Louis

Na tohle sílu nemám...
Dal jsem Harrymu facku a rozeběhl se pryč. Kam? Sám nevím. Rychle jsem nazul boty, rozrazil dveře a utíkal. Utíkal jsem směrem k rybníku který tady kousek je. Věděl jsem že Harry běží za mnou a asi by mě dohonil. Když jsem za sebou najednou viděl...

Harry

Nadávky si nezasloužím...jsme s Louim už tři roky. Dneska přesně. Chtěl jsem ho konečně požádat o ruku když najednou přišel. Byl jsem rozrušený, nestihl jsem vše připravit a tak jsem asi nebyl úplně příjemný. Ale Louis mě najednou začal obviňovat z toho, že jsem ho podvedl a to bolelo.

V prostředku naší hádky se najednou rozutekl pryč. Běžel jsem za ním. Hold ho požádám o ruku trošku jinak. Krabičku s prstenem jsem pevně svíral v ruce. Louis boural do lidí a ničemu se nevyhýbal. Jen běžel. Já se snažil se trošku ovládat a omlouval jsem se kolemjdoucím. Utíkal určitě k rybníku. Tímhle směrem nic moc jiného není. Běželi jsme přes silnici. Silnice je to tichá, jede tu jedno auto za dva týdny a to přeháním. Nikdy jsem se nerozhlížel tak proč teď když spěchám?

Už Louiho skoro mám. Jediný co mi zabránilo byla dvě světla. Dvě vělká světla co se tak rychle přiřítila. Jen dvě světla a náraz. Pak? Poslední au. Pak jen tma.

Louis

Hazz...Hazz! Pane bože! Auto. Harry. Krev. Bolest. To bylo to co jsem viděl. Tak rád bych aby mě dohonil. Chytl za ramena a hluboce se mi podíval do očí. Na konec by mě objal a pošeptal krásná slůvka. Jenže Harry ležel teď už jen na silnici, protože řidič šlápl na plyn, Harryho rychle objel a v tu ránu byl pryč. Odjel. Doběhl jsem k tělu ležícímu na silnici a lehce Harrymu pohladil tvář. Měl ji od krve.

V tom mě napadlo...šáhl jsem mu na krk jestli má v pořádku tep...jenže...jenže on nedýchal, srdce mu nebušilo, na slova nereagoval. Byl jako mrtvý. Omyl. On byl mrtvý.

Koukal jsem mu do očí které byly otevřené. Ale on mi pohled neopětoval. Ne. Tohle je příliš na člověka jako jsem já. Tohle nezvládnu. Není to v mých silách. Musím pryč. Pryč od něj. Pryč od člověka co už je v jiným světě než já. Viděl jsem to. Viděl jsem to auto ale kdybych měl říct co to za auto bylo nevzpomněl bych si. Na nic. Jen záblesk a Harryho padající tělo. To auto mohlo zajet mě. Ale ono zajelo Harryho. On si to nezasloužil. Byl to snad trest za to že mě podvedl? Možná. Ale takhle krutý trest si nezaslouží nikdo. Ani on.

Nemohu tu u něj klečet. Rozeběhl jsem se pryč. Někam do lesa. A tam jsem se totálně složil. Najednou si dal můj mozek dohromady jedna a jedna a naplno jsem se rozvzlykal. Už nikdy neuslyším jeho krásný smích. Už nikdy neuvidím jeho krásná očíčka plné radosti. Nebo jeho úsměv, tělo, tetování, jemné vlásky. Už nikdy neuslyším jeho vzlyky, uklidňující slůvka, vzdechy, moje jméno. Už nikdy neuslyším to načem mi tak moc záleželo. Miluju tě Louisi. Ani nevíš jak moc. Tak často mi to připomínal. A já se vždy jen usmál. Bylo to jako samozřejmost. Jenže teď...jako bych ohluchl. Jako bych oslepl, oněměl, ochrnul. Nezmohl jsem se na nic. Jen na nekonečný pláč.

Harry

Co se děje? Jen bolest. A teď i světlo. Bílé světlo co vás nutí pšíkat a řeže do očí. Pravděpodobně nemocnice. Byl u mě doktor. Koukal na mě tak zamyšleně a smutně. Posadil jsem se ale on nereagoval. Stoupl jsem si a vůbec nic mě nebolelo. To by mělo, ne? Otočil jsem se na místo kam koukal i doktor. Viděl jsem své tělo. Nechutně pochroumané. Samé obvazy, modřiny, ranky a hadičky. Co se mnou je? Jaktože vidím sám sebe? Podíval jsem se do doktorovo papírů. Nic moc jsem nevyčetl jenom to, že jsem v kómatu. Jenže já teď stojím a...a vidím sebe jak ležím ale nic mě nebolí. To nechápu. A...kde je Louis? Proč tu se mnou není? A...a...a vůbec! Nechápu to! Proč vidím sám sebe? Proč na mě doktor nereaguje? Co se děje?! Zkusil jsem mu tedy poklepat na rameno ale moje ruka jím projela jako dýmem.

Něco mě zašimralo na tváři tak jsem se chtěl podrbat ale to co jsem objevil mě zaskočilo nejvíce. Peří. Černé peří které bylo zachyceno na dvou křídlech. Černých. Jsem anděl? Ale andělé mají bílá křídla ne? Proč já mám ta svá černá? Zkusil jsem jimi pohnout. Šlo to těžko ale povedlo se. Potom jsem zkusil i vzlétnout a to trvalo teda o dost déle než se mi to povedlo. Ale nakonec jsem to dokázal. Bohužel jsem po chvíli narazil do stropu. Nijak to nebolelo ale lekl jsem se. Vyšel jsem tedy z nemocnice a zkusil vzlétnout. Letěl jsem nahoru do oblak kde jsem se pak rozhlížel. Viděl jsem jen mraky. Nic víc.

Ale co má tohle znamenat? Co to se mnou je? Proč mé já leží v nemocnici, ale zároveň se vznáší nad městem? Co mám dělat?