Dead boyfriend ✔

8. SAD END

Harry

Ráno. Je ráno a já jsem připravený zemřít. Ale než se tak stane požádám Louiho o ruku. Ráno jsem si přivstal. Doletěl do nemocnice, kde mi uteklo pár neposedných slz a vzal si ze šuplíku krabičku s prstenem. Doletěl jsem zase zpět kde už bylo všechno připravené.

Chtěl jsem zavolat Liamovi a Niallovi ale...nešlo to. Louis se probudil asi o hodinku později.

,,Dobré ráno zlato" pozdravil jsem Louiho s úsměvem.

"Dobré" podíval se na mě s uslzenýma očima. Došel jsem k němu a obejmul jsem ho.

"Lou...ššš. Neplač. Pojď se najíst. Chtěl bych ti něco říct." oznámil jsem mu.

Loui na to kývl hlavou a šel jíst. Když už měl téměř dojezeno, začal jsem.

,,Louisi. Když. Když jsem ještě žil tak jsem tě nepodvedl..." začal jsem.

On začal ale rychle kývat hlavou a opakoval pořád dokola: ,,Já vím, věřím ti, já vím, promiň."

Vypadal strašně!

,,Hej! Louisi! Nech mě prosím teď mluvit ano? Děkuju. Když jsi přišel domů chystal jsem zrovna oslavu. Nejen našeho výročí ale také zasnoubení." na to se Loui rozplakal naplno.

,,Chtěl jsem mít vše připravené ale ty jsi přišel brzy a já to nestihl. Byl jsem nervózní a...a upřímně...ty jsi mi moc nepomáhal. Obvinil jsi mě z toho, že jsem tě podvedl. Chtěl jsem ti to vysvětlit, ale nedal jsi mi příležitost. Když jsi utekl, chtěl jsem tě požádat cestou. Bohužel se stalo to, co se stalo," Loui chtěl promluvit a tak jsem si stoupl a došel k němu, ,,ššš lásko. Počkej ještě chvilku. Vzhledem k tomu, že dnes je poslední den a má křídla jsou stejná už asi pět dnů a-asi asi to nezvládnu. Ale něco ti chci říct. Chci tě poprosit dokud můžu." klekl jsem si. On s údivem otevřel ústa.

,,Louisi Williame Tomlinsone...byl bys tak dokonalý, hodný, úžasný a nevím co ještě všechno," uchechtl jsem se a vyndal krabičku ,,a vzal by sis mě za muže? Já-já vím že to nestihneme ale..."

Lou mě povalil na zem a  spustil: ,,Vezmu! Vezmu si tě moc rád Harry! Miluju tě! Tak strašně moc tě miluju!!" zašeptal mezi vzlyky.

Mé křídlo najednou zbělalo. Celé! Tedy...téměř asi čtyři peříčka zůstala šedá, ale to snad nevadí. Radostně jsem ho objal a políbil. Louis pořád plakal ale řekl bych, že teď už asi radostí. Po chvíli kdy se Louis zklidnil jsem si na něj obkročmo sedl a jemně jsem mu navlíkl prstýnek.

Nějakou dobu potom jsme se spolu ještě líbali a pak Louis vyskočil a s nadšením volal Niallovi i Liamovi, se kterým se i Louis sblížil. Naštěstí né zase moc. Po půl hodině pak kluci přišli a povídali si s Louisem. Loui jim ukazoval svůj nový prsten a já jsem si přišel jak pátý kolo u vozu.

,Nevidí mě.‘ řekl jsem si v duchu a všiml si že sám sebe opět nevidím. Zrovna to asi využiju. Vyšel jsem po schodech do ložnice a otevřel okno. Vylítl jsem a letěl jsem rovnou do nemocnice. Jsme s Louim zasnoubení. Měl bych být šťastný. Mám i bílá křídla tak proč? Proč se mi chce brečet? Nechápu ani sám sebe. To už je dost blbý. Seděl jsem u svého těla. Měl jsem zavřené oči. Nebylo to divný protože to tělo nevypadalo jako já. Já mám křídla, hladkou pleť, mohu rozhodovat o naší budoucnosti. Kdežto tohle tělo...je nic. Jen leží, nic nezmůže, je ošklivé. Co tak najednou ta deprese? Vždyť přežiju. Měl bych se uklidnit a vrátit. Ano. To je přesně to co teď potřebuji. Doletěl jsem domů a došel ke stolu kde všichni seděli.

Čekal jsem že mě Louis bude hledat ale on se právě teď skvěle bavil s Liamem! Snad nežárlím! Asi jo. Ale můžu si to dovolit. Louis je můj snoubenec. Mám právo žárlit. Na hodinách právě odbíjelo půl šesté, a já chtěl v sedm hodin vyrazit. Ale copak mohu? Ti dva tu pořád sedí a já ani nemám čas se rozloučit s Louim. Třeba zemřu a jim je to všem naprosto ukradené! Musím je vyhodit. A jediná možnost jak toho dosáhnou je ta, že je vystraším. Hehe, třeba to bude sranda.