Prokletí

1.Kapitola- Skvělý začátek (2/2)

Caroline

Mámino auto prudce dorazilo na konec uličky, kterou jsem dobře znala. Vilka se mi zdála větší, než jsem si pamatovala. Bylo to divné: Obvykle když v dospělosti uvidíš dům, v němž jsi bydlela jako dítě, vždycky se ti zdá menší, míň působivý... Koneckonců jsem tu už dlouho nebyla, tedy od té doby, kdy jsem přesvědčila tátu, aby mě sem neposílal. Moje matka mi to měla za zlé a trvalo jí dost dlouho, než mi odpustila. 

Teď ale vypadá spokojená, že mě bude mít u sebe déle, než jeden měsíc. Kdoví, možná si myslela, že by mohla mít konečně příležitost napravit svoje chyby, možná chtěla začít znovu. Já jsem ale nevěděla, jestli jsem na to opravdu připravená.

Sundala jsem si kufr ze střešního nosiče a bez pomoct jsem ho dotáhla přes práh toho, co měl být můj nový domov.

Lukas

Světlo trhavě proniklo do mého pokoje. Ležel jsem na zádech na posteli a pozoroval jsem hru světla, kterou slunce tvořilo na stropě. Bylo pozdě, jako vždycky. Už byl čas oběda.

Ale já jsem měl po koncertě a vstávat pozdě je normální, když jsi byl předchozí noc vzhůru do tří a hlavně jsi musel pět hodin poslouchat svého bratra, jak se vedle v pokoji baví s kdovíjakou novou přítelkyní.

Někdo zaklepal na dveře. Nemohl to být nikdo jiný než on. Zvedl jsem se, došel jsem bosý ke dveřím a odemkl jsem. Venku stál Christian s tupým výrazem v obličeji.

"Pojď dál." zasupěl jsem.

"Dneska ráno máme dobrou náladu co ?" řeklo moje dvojče s úsměvem na půl úst.

Rozhodl jsem se, že ho budu ignorovat, a hnal jsem se do koupelny, protože jsem strašně musel na malou. Záchodové prkénko bouchlo silou o zeď - moje chování se mi vymklo z ruky. Když jsem se vrátil do pokoje, stál Christian poblíž okna a zdálo se, že se chce dívat ven, jak bylo jeho zvykem. Aniž by se ke mě obrátil, zaútočil: "Jsem unavený..."

Věděl jsem, že nemá na mysli jen tento okamžik. Vysmál jsem se mu. 

"Christiane, ty sám sis zvolil tenhle život..."

Otočil se a vrhnul na mě nevraživý pohled. Jeho výraz ale změknul, když se setkal s mýma očima.

"Máš žízeň ?" zeptal se mě škodolibě.

Stejně mile jsem se na něj usmál já. "Ne, teď ne. A ty ?"

Neodpověděl. Vzal si cigaretu z mé bundy, vyšel na balkón a nechal mě nehybně stát uprostřed místnosti.

FunnyFenix
Pokusím se ještě dnes napsat další kapitolu.