Prokletí

1. Kapitola - Skvělý začátek (1/2)

Slyšel jsem, jak z hloubi křičí hlas: "Přijď za mnou do mého nekonečného spánku." - Stephen King

Caroline

Letadlo měkce přistálo na mokrém asfaltu. Byla jsem na místě. Pohledem z okénka jsem se snažila rozptýlit chmurné myšlenky, které mě provázely celou cestu. Nedalo se nic dělat: děsilo mě co přijde.

Let byl příšerně dlouhý, nebo se mi to alespoň zdálo. Letuška, které mě dal můj otec na starosti, přišla k mému místu a s obavami se mě zeptala: "Care ? Chceš před vystoupením něco ?"

Ani jsem se jí nenamáhala odpovědět jenom jsem kývla, že ne. Pak jsem se ještě dívala ven. Německo- to je ale hnus ! Samozřejmě pršelo. Vlastně jsem to už věděla: Budu si muset zvyknout na úplně jiné podnebí než v Neapoli. Dokonce jsem se před odletem dlouho procházela po promenádě na via Caracciolo a přestože foukal vítr, vyšplhala jsem až na vrchol hradu, odkud jsem dala moři sbohem. Byla jsem připravená na úplně jiné koupání, totiž koupání v dešti.

Letadlo teď stálo a my jsme čekali, až nás pustí ven. Znovu jsem se podívala z okénka a uviděla jsem na šedé obloze černou skvrnu, pak další a další- nejdřív malé ale pak stále větší. Nějací černí tvorové se strhující rychlostí přibližovali k letadlu. Potom se klouzavě snesli na křídlo. Byli to havrani, černočerní a odpudivý.

Tak to je skvělý začátek, pomyslela jsem si. Pověrčivost máme v rodině.

Když se dveře otevřely, vzala jsem si z úložního prostoru svoji obrovskou tašku a postavila jsem se s ostatními do řady. Déšť stále monotónně a bezbarvě bubnoval na střechu letadla a velké kapky klouzaly po skle okének. Ani nemusím říkat, že když se pak na letišti otevřela posuvná vrata a já se ocitla v příletové hale, už tam na mě čekala moje matka. Jakmile mě uviděla, začala mávat rukama, aby upoutala moji pozornost a volala na mě celým jménem.

"Caroline ! Carolin, tady jsem !"

Odevzdaně jsem zavrtěla hlavou. Jako bych si jí nevšimla hned, dříve, než ona uviděla mě! Opatrně jsem se přiblížila, protože jsem věděla, že mě vtáhne do jednoho ze svých nepříjemně těsných objetí, která nesnáším. A opravdu, jakmile jsem se k ní na dosah přiblížila, už mi její paže drtily ramena.

"Caroline, zlato ! Tolik jsi mi chyběla ! Ale podívejme, jak jsi vyrostla ! Bože, jsi opravdu krásná!"

Zafuněla jsem a s námahou se vymanila z jejího objetí. Pokusila jsem se o úsměv, ale moje snaha matku nepřesvědčila, protože hned zvolala: "Caroline, miláčku, co ti je?" 

Pouze jsem zvedla tašku ze země. "Nic mami, jenom jsem unavená. Byl to dlouhý let."

Podívala se na mě s náznakem výčitky.

"Chápu, nemáš dobrou náladu." Pak s předstíranou veselostí dodala: "Pospěšme si, Matt a Joel na nás čekají v autě !"

Šla jsem bez nadšení za ní.

Matt má být druhý manžel mé matky, muž, kterého si vzala, když se vrátila do Německa. Ano, je to tak, protože ona je Němka a je velice krásná. Má světlou kůži, hladké a rovné blonďaté vlasy, výjimečné oči okouzlující ledové barvy. A já se jí samozřejmě nemohu rovnat. Jsem střední postavy, možná trochu menší a mám vlasy jako uhel. Jedinou stopou po mém německém původu jsou modré oči. 

Máma mi totiž vždycky říká, že kromě očí jsem celá po tátovi. Tátu mám nejraději, je jediný, s kým můžu mluvit o čemkoli. Veselá mysl ho neopustila ani po té, co mu mámin odjezd zlomil srdce. Od té doby měl moře přítelkyň, ale s žádnou z nich nezůstal dlouho.